Eutanázie v zajetí věcných omylů a falešných argumentačních strategií

Vácha M. Eutanázie. Definice, historie, legislativa, etika. Grada, Praha, 2019

Smyslem recenze odborných publikací je poskytnout autorovi a odborné veřejnosti důležitou kolegiální službu. Upozornit na novou a zajímavou práci, zdůraznit její silné a slabé stánky a pokud možno vyvolat diskusi. Někdy se nám však do rukou dostane kniha, jež naši úlohu významně redukuje na pouhé, byť výrazné varování: publikace je nekvalitní, nekupujte ji, byly by to zbytečně vyhozené peníze. Přesně takovým publikačním výstupem je monografie přednosty Ústavu etiky a humanitních studií 3. LF UK v Praze Marka Váchy s názvem Eutanázie. Definice, historie, legislativa, etika.

NEMALÉ AMBICE A OČEKÁVÁNÍ

Marek Vácha je známým odpůrcem eutanazie, který se k tomuto tématu vyjadřuje dlouhodobě a své názory prostřednictvím médií ochotně sdílí také s širší veřejností. Takové nasazení vzbuzuje velká očekávání; čekali bychom, že odborník mimo jiné na lékařskou etiku, v médiích vystupující jako zástupce významné české univerzity, má toto téma důkladně zpracované. Snaží se nás o tom přesvědčit i odborný recenzent publikace doc. Jiří Šimek, od něhož se můžeme dočíst, že snad jako jediný v současné době podává autor kvalifikovaný a vyčerpávající přehled legislativy týkající se eutanázie ve světě i v ČR. Etický rozbor patří k nejúplnějším, které existují. … [v českém] prostředí jde o ojedinělý počin, a to jak rozsahem informací, tak objektivitou jejich podání.

Ani samotný autor nemá malé ambice, když ve své knize uvádí, že obsahuje všechny argumenty pro a proti eutanazii. Podívejme se tedy, zda jsou naše očekávání skutečně naplněna.

ZARÁŽEJÍCÍ POVRCHNOST NA PRVNÍ POHLED

Váchova kniha je poměrně útlým svazkem malého formátu, čítajícím celkem 112 stran včetně rejstříku, seznamu literatury a několika dokumentů. Na autorovy úvahy tak zbývá pouhých 77 stran. Publikace je rozdělena do 5 kapitol. První z nich se věnuje definici eutanazie, druhá jen letmo črtá kontury dějin eutanazie v moderní době a legislativního rámce regulace eutanazie v některých zemích, třetí kapitola je zaměřená na etickou analýzu eutanazie, čtvrtá obsahuje některé dokumenty a konečně poslední velmi stručně popisuje postoje některých náboženství k tomuto opatření na konci života.

Některým kapitolám se budu věnovat podrobněji, nyní učiním několik obecných poznámek. Čtenáře na první pohled zarazí povrchnost všech kapitol – některé z nich, možná dokonce všechny, by zvládl napsat bystřejší student střední školy na základě pečlivé četby příslušných hesel na internetové Wikipedii. Ještě závažnějším nedostatkem je však, že autor zcela ignoruje nejen současný stav diskuse v Česku a ve světě, ale dokonce i její průběh zhruba od 70. let 20. století. V tomto období se objevilo mnoho klíčových publikací, které dnešní reflexi eutanazie vtiskly její podobu, a jejich ignorování by nebylo možné odpustit ani bakalářské práci, natož potom recenzované monografii. Vácha si ani nepovšiml, že v ČR vyšlo několik důležitých monografií o eutanazii, které by jeho úvahy zcela jistě zkvalitnily, zcela však opomíjí i práce zahraniční. Něco takového je u člověka, který vystupuje jako odborník na lékařskou etiku a jenž se věnuje eutanazii po mnoho let, zcela nepřípustné a vzbuzuje to pochybnosti o jeho kompetenci k základní vědecké činnosti.

ZMATEK V POJMECH

V první kapitole se autor pokouší definovat základní formy eutanazie. Místo aby vnesl do této snadné problematiky jasno, se však dopouští se zcela zásadních omylů, a i v tak krátkém prostoru, jaký si několika málo stránkami textu vymezil, si opakovaně protiřečí. Vezmu to velmi rychle. Nejprve tvrdí, že pojem „pasivní eutanázie“ se dnes již nepoužívá (str. 10), což jednoduše není pravda; stačí nahlédnout do současných publikací vůdčích postav na poli lékařské etiky, jako jsou Peter Singer, Jeff McMahan, Francis Kammová či Robert D. Truog.

Autor také tvrdí, že pasivní eutanazie byla „neděláním ničeho“ (str. 10), čímž prokazuje, že ignoruje diskusi trvající od 70. let 20. století a vrcholící publikací knihy Fiony Woolardové Doing and Allowing Harm (Oxford University Press, New York, 2015). Při pasivní eutanazii lékař samozřejmě dělá leccos, jenže jeho jednání se jiným způsobem vztahuje k výsledku, jímž je pacientova smrt. Pocit, že Vácha tuto kapitolu „poskládal“ dohromady při zcela náhodném čtení několika málo pramenů, jen zesílí, když na str. 12 a 13 překládá jedno z podrobnějších dělení eutanazie, jež zahrnuje i pasivní voluntární eutanázii. Čtenář je zmatený: o pár stránek dříve se tvrdí, že se tento pojem dnes již nepoužívá, nyní autor cituje poměrně současnou práci, kde se používá. Co si tedy má vybrat?

Vrcholem nekompetence potom je, když autor předkládá vlastní definici eutanazie, jež má následující podobu (str. 11, zvýraznění autor): „… musí být přítomna 1) aktivní žádost pacienta, 2) intence lékaře zabít a věc je provedena 3) skutkem nebo nečiněním.“ Háček je právě v bodě 3, který říká „skutkem nebo nečiněním“, tj. buď lékař pacienta usmrtí (aktivní eutanázie), nebo ho ponechá zemřít (pasivní eutanázie).

Jinými slovy, Vácha na 4 stranách textu: 1. tvrdí, že pojem pasivní eutanazie se dnes nepoužívá; 2. cituje současné dělení forem eutanazie, kde se pasivní eutanazie explicitně objevuje; 3. překládá definici, jež zahrnuje jak pasivní, tak i aktivní eutanázii. Dokázal bych pochopit, že se takové pojmové zmatky objeví u novináře, jenž referuje o eutanázii, aniž by se nad ní důkladněji zamýšlel; šokující ovšem je, že stejně neinformovaný je i člověk, který zastává pozici lékařského etika na významné české univerzitě.

UČEBNICOVÉ PŘÍKLADY KLAMNÉ ARGUMENTACE

Nechám stranou zbývající kapitoly; obecně o nich platí to, co jsem napsal výše. Zaměřím se pouze na tu, jež by měla být jádrem celé publikace, totiž na kapitolu s názvem Eutanázie a etika. Již při letmém pročtení nás opět zarazí naprostá ignorace současného stavu diskuse v Česku a ve světě a její historie. Autor si vůbec nevšiml, že v naší zemi za poslední roky vyšla řada zajímavých studií a monografií, jež by mu pomohly tříbit si vlastní myšlenky; o tom, že v zahraničí jich bylo publikováno velké množství, ani nemluvě.

Tvrdí sice, že jeho kniha obsahuje všechny argumenty pro a proti uzákonění eutanázie, nemohl by se však nadhodnotit více. Zaprvé – řada argumentů, s nimiž se v literatuře setkáváme, prostě a jednoduše chybí (např. argumenty založené na úvahách o špatnosti smrti, argumenty z konzistence lékařské praxe). Zadruhé – Vácha nepředkládá argumenty, ale jakési postřehy, o nichž si možná myslí, že jsou rétoricky efektivní, ke skutečné argumentaci však mají velmi daleko. O většině jeho „argumentů“ vůbec netušíme, kde se vzaly (odkazy na literaturu zcela absentují), mnohé z nich by mohly být zařazeny do učebnic klamné argumentace. Autor často hraje na city, unáhleně zobecňuje, vytváří slaměné panáky, aby je poté s nesnesitelnou snadností srážel k zemi.

Velmi zřetelné je to v případě argumentu, jemuž věnuje nejvíce prostoru (byť i tak to jsou jen 4 stránky) a jímž velmi rád umlčuje své názorové oponenty ve veřejných diskusích: argumentu kluzkým svahem. Jeho struktura je velmi jednoduchá. Zvažujeme nějaké opatření (legalizaci eutanázie), z toho však plynou (nebo předvídáme, že poplynou) nějaké negativní důsledky, jež většina z nás odmítá, takže dojdeme k závěru, že by bylo prakticky nerozumné eutanázii legalizovat. Žádná eutanázie, žádné negativní důsledky. Problém s tímto argumentem je v tom, že může i nemusí být platný. Může být platný, když se nám podaří prokázat, že se nějaké negativní důsledky již skutečně (třeba někde jinde) projevují (nebo musejí projevovat), neplatný však bude tehdy, když jen věštíme ze skleněné koule a prorokujeme, že ač tyto špatné důsledky zatím nikde nevidíme, jednoho dne k nim dojít prostě musí. Musíme si proto položit otázku: Věští Vácha ze skleněné koule, nebo se mu skutečně podařilo prokázat existenci kluzkého svahu?

CO SKUTEČNĚ MŮŽEME VYVODIT Z NIZOZEMSKÉ ZKUŠENOSTI?

Dejme nejdříve slovo autorovi; snaží se nás přesvědčit, že „zkušenosti z Nizozemska ukazují, že cesta této země jde zřetelně špatným směrem“ a „data z Nizozemska … ukazují, že … se nizozemská společnost dostala do natolik kluzkého svahu, že se sama o sobě stává spíše mementem pro ostatní státy, aby se podobného vývoje vyvarovaly“. O jaká data se jedná? Vácha v podstatě žádná neuvádí; pokud byste čekali nějakou podrobnou statistiku případů eutanázie v Nizozemsku a její podrobnou diskusi, byli byste zklamáni. Autor jen tvrdí, že 1. počet případů eutanázie v Nizozemsku velmi vzrostl; 2. dochází i k eutanázii bez explicitního souhlasu (u pacientů s demencí).

Ano, počet případů eutanázie v Nizozemsku skutečně od roku 2002 vzrostl (viz graf na obr. 1). Samo o sobě to však neříká, že je tento trend špatný, pokud si tedy nemyslíme – jako Vácha – že již jeden jediný případ eutanázie je morálně špatný, a čím více jich je, tím hůře. Mnozí z nás mohou tento růst hodnotit pozitivně, neboť ukazuje, že stále více pacientů může o posledních chvílích svého života rozhodovat samo.

Vážnější by bylo, kdyby společně s růstem počtu případů eutanázie rostl rovněž počet případů, kdy při jejím provádění nebyla respektována poměrně přísná pravidla. Jak ovšem ukazuje graf na obr. 2, neděje se to. Naopak, navzdory masivnímu nárůstu případů eutanázie počet případů, kdy bylo shledáno porušení nějaké pravidla, osciluje mezi 1 a 12. Navíc se většinou nejednalo o vážné selhání lékařů; někdy nebyl konzultován další lékař, jindy se nepodařilo komisi přesvědčit, že eutanázie byla jediným řešením pacientovy těžké zdravotní situace.

ANALÝZA BEZ DAT A STATISTIK

Autor svou argumentaci opírá rovněž o případy, kdy k asistované smrti došlo u pacientů trpících demencí. Nedal si však práci s tím, aby si prostudoval příslušné veřejně přístupné dokumenty. Ty totiž všechny případy eutanázie pacientů trpících demencí a spojenými somatickými problémy pečlivě zaznamenávají a analyzují. Vyplývá z nich, že v drtivé většině případů došlo k asistované smrti ve stadiu choroby, kdy pacienti ještě byli schopní o svém osudu rozhodovat sami.

V případech, kdy tomu tak nebylo, se přihlíželo k předem vyslovenému přání – pacienti tedy nejsou zabíjeni, jak píše Vácha, „bez explicitního souhlasu“. Buď byly schopní informovaný souhlas poskytnout (drtivá většina případů), nebo ho vyjádřili dříve jinou explicitní formou (velmi malé procento případů). Např. v roce 2018 zemřelo za asistence lékaře 144 pacientů trpících demencí, kteří byli schopni se o sobě rozhodovat; pouze u 2 pacientů nebyla tato schopnost již zachována a postupovalo se podle jejich explicitního přání vyjádřeného v předem vysloveném přání.

Abych to shrnul: Ani v případě argumentu proti legalizaci eutanázie, jemuž autor zjevně přikládá největší váhu, nebyl schopný postupovat podle pravidel poctivé vědecké práce. Nezjistil si data, neprostudoval statistiky, pouze pomocí klamné argumentace protlačuje svou vlastní katolickou ideologii.

ZÁVĚR

Marek Vácha se eutanazii věnuje již mnoho let, recenzovaná kniha však ukazuje, že za celou tuto dobu v jeho myšlení nedošlo k žádnému výraznému posunu a zlepšení. K čtenáři se dostává plytká, konfuzní publikace s celou řadou věcných omylů a falešných argumentačních strategií. Naprosté autorské selhání je doprovázeno zastřením rozumu ze strany recenzenta, který namísto aby autora „zachránil“ a knihu nedoporučil k publikaci, vychvaluje ji jako mimořádný vědecký přínos, čímž jen dokazuje, že jeho kompetence Váchovu nijak nepřekračuje. Jako recenzent mohu na závěr říci už jen jediné: knihu si nekupujte, bude to zbytečně vyhozených 259 korun; a i tu hodinu, kterou zhruba trvá její četba, můžete strávit mnohem produktivnějším způsobem.

PhDr. David Černý, Ph.D.

Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i., Praha

Ústav informatiky AV ČR, v. v. i., Praha