Pohled do historie zdravotní péče o děti v Praze

Overview

První dobročinná společnost pro ochranu sirotků a opuštěných dětí byla založena Italy na Malé Straně v Praze začátkem 16. století. Organizovaná zdravotní péče o děti začala ale až v 18. století. První ambulanci pro nemocné děti v Praze na Karlově náměstí otevřel v roce 1790 Johann Melitsch ve Špitále sv. Lazara, ve kterém v roce 1842 vybudoval Eduard Kratzman i první dětské lůžkové oddělení. Poměrně nízkou úmrtnost tehdy hospitalizovaných dětí lze vysvětlit tím, že na oddělení se nepřijímali nemocní kojenci. Ti byli posílání do nalezinců, kde jejich mortalita v některých letech dosahovala až 100 %.

První dětskou nemocnici v Praze založil na Karlově náměstí v roce 1853 Josef Löschner. Pro rostoucí potřebu dětských lůžek byly v Praze na Karlově současně zahájeny stavby dvou dětských nemocnic. První, nový areál nalezince, byl otevřen v roce 1901 a stále slouží pro účely pediatrie. Druhý areál, Česká dětská nemocnice Františka Josefa I., byl otevřen v roce 1902, ale při stavbě Nuselského mostu byl zčásti zbourán a kliniky byly přestěhovány do Motola.

Klíčová slova:
historie zdravotní péče o děti

PÉČE O SIROTKY DOTOVANÁ Z PLESŮ A HER

Řádové ošetřovatelství v Evropě se objevuje na konci prvního tisíciletí, kdy členové ošetřovatelských řádů projevovali lásku k Bohu pomocí potřebným. K dětem, a to především těm nejmenším, se to však vztahovalo jen minimálně (1). Počátky organizované nemocniční péče v Čechách se datují k roku 1233, kdy Anežka Přemyslovna (1211–1282), dcera Otakara I. a sestra Václava I., založila špitál u kostela sv. Haštala na Starém Městě pražském a z laického špitálního bratrstva vybudovala mužský Špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou při kostele sv. Františka, který pečoval o chudé, nemocné a poutníky (2, 3).

V Praze byla postupně budována i další lůžková a ambulantní zařízení pro sociální a duchovní péči. Od roku 1503 k nim patřil Špitál svatého Pavla za Poříčskou branou, který byl zničen za švédských nájezdů v roce 1646. Po třicetileté válce byl špitál sv. Pavla obnoven jako součást nedalekého kostela sv. Pavla (4). Dochované záznamy z roku 1739 uvádějí, že plnou péči dostávalo ve špitále 38 osob a částečnou péči, tedy oblečení a finanční podporu, 79 chudých. Počátkem 17. století fungoval i Špitál u sv. Bartoloměje s kapacitou 48 postelí a Špitál milosrdných bratří na Františku, který měl v roce 1635 14 lůžek, ale postupně se rozrůstal a v roce 1751 měl již 108 lůžek.

První dotace na stavbu Špitálu sv. Alžběty na Strahově pocházejí z počátku 17. století, ale jeho výstavba byla odložena pro „fortifikační práce“ kolem Hradčan. V polovině 18. století získala „nemocnice Alžbětinek“ nové finanční zdroje z daní z maškarních plesů, výroby masek a z hazardních her (farao), takže postupně rozšiřovala i péči o sirotky a chudé.

Ve druhé polovině 18. století upozornil dr. Thaddäus Edler von Bayer (1737–1808), který přednášel všeobecnou a speciální patologii ve Vojenské nemocnici v Hybernské ulici, že kapacita lůžek v pražských nemocnicích nestačí. Podílel se na výstavbě Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí (dnešní VFN), kterou od 1791 řídil a v níž otevřel i pavilon pro duševně choré, kteří představovali velký zdravotnický i sociální problém. Část z nich, a to pouze muži, byla přijímána do Nemocnice Milosrdných bratří, ale většinou byli umisťování do věznic.

První dobročinnou společnost pro ochranu sirotků a opuštěných dětí založili v Praze žijící Italové začátkem 16. století na Malé Straně. K Italům se postupně přidávali i v Praze žijící Francouzi a pražští měšťané. S podporou Marie Terezie vznikla v roce 1762 v Soukenické ulici v Praze Porodnice pro těhotné ženy, které se ocitly v kritické situaci, a nalezinec pro odložené děti. Porodnici patřil důchod z morušových sadů na novoměstských hradbách.

PRVNÍ DĚTSKÁ AMBULANCE V PRAZE A ZAČÁTKY LŮŽKOVÉ PÉČE

V 18. století se začala organizovat zdravotní péče o děti a placená pěstounská péče o děti opuštěné a osiřelé (1). Pěstouni dostávali za kojence 24 zlatých ročně, za dítě od 1 do 10 let 15 zlatých a za dítě od 10 do 15 let jen 12 zlatých, protože se předpokládalo, že starší sirotci již mohou pomáhat i pracovat. Peníze vyplácel postupně místní farář ze sirotčí pokladny.

Když Josef II. v roce 1789 zrušil v rámci reformy veřejného zdravotnictví Vlašský špitál na Malé Straně, byly děti a těhotné ženy převezeny do budovy pro duchovní č. p. 447 při Kostele sv. Apolináře na Větrově. Guberniální vyhláškou z 30. července 1789 byla tato budova určena k provozu porodnice pro ženy v obtížné situaci. Na porodnici navazoval nalezinec, který byl umístěn v tehdejší ulici U Karlova.

První ambulanci pro nemocné děti v Praze otevřel v roce 1790 Johann Melitsch (1763–1837) ve Špitále sv. Lazara na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí), který při habilitační přednášce na Karlo-Ferdinandově univerzitě mimo jiné prohlásil, že „vysoká kojenecká úmrtnost není způsobená slabostí narozených dětí, ale špatnou postnatální péčí a nedostatečnou výživou. Nikoliv porodní báby, ale lékaři musí odpovídat za péči o novorozence“.

První dětské lůžkové oddělení v Praze s 9 postelemi otevřel v roce 1842 dr. Eduard Kratzmann (1810–1865) také ve Špitále sv. Lazara (obr. 1 a 2). Zdravotnická ročenka z roku 1843 uvádí, že ve Špitále sv. Lazara bylo hospitalizováno 110 dětí. Z nich bylo 79 vyléčeno, 19 zlepšeno a u 8 dětí léčba pokračovala i v dalším roce. Zemřely jen 4 děti, ale je třeba si uvědomit, že nemocnice přijímala jen děti ve věku nad 1 rok. Kojenci byli posíláni do nalezinců, kde byla úmrtnost přímo obrovská. Svědčí o tom zpráva dr. Aloise Epsteina, že v nalezinci zemřely nejen všechny děti přijaté v roce 1858, ale i některé děti přijaté v roce minulém.

PRŮKOPNÍCI ZDEJŠÍ PEDIATRIE

První dětskou nemocnici v Praze (obr. 3) otevřel v roce 1853 prof. Josef Löschner (1809–1888). Pracovala tam řada významných lékařů, mezi které patřil prof. Gottfried Ritter von Rittershain (1820–1883), který v roce 1878 pospal kožní onemocnění nesoucí jeho jméno (dermatitis exfoliativa Ritter), a prof. dr. Alois Epstein (1849–1918), zanícený průkopník „kojenecké medicíny“, který se stal šéfem Dětské kliniky v nalezinci. Jako první popsal benigní běložluté cystičky o velikosti špendlíkové hlavičky na tvrdém patře novorozenců (tzv. Epsteinovy perly) a jako jeden z prvních se zabýval i otázkou, zda je tuberkulóza nemocí dědičnou či infekční. Pod jeho vedením vyrůstali významní pediatři, dr. Adalbert Czerny (1863–1941), kterého Epstein v roce 1893 habilitoval za práci o glykogenu a jenž později dosáhl světového významu jako šéf Dětské kliniky v Berlíně, či dr. Leopold Moll (1877–1928), který se stal průkopníkem péče o matku a dítě a později i šéfem Dětské kliniky ve Vídni. Mezi významné osobnosti z Epsteinova okolí patřil dr. Dušan Lambl (1824–1895), který v roce 1859 popsal bičíkovce (dnes Giardia lamblia) ve stolici dětí s dysenterií, a prof. Bohdan Neureutter (1829–1899).

ČESKÁ A NĚMECKÁ KLINIKA

V roce 1882 byla Karlo-Ferdinandova Univerzita v Praze rozdělena na německou a českou část a každý profesor si mohl zvolit, ke které univerzitě se přihlásí. Jen knihovna a botanická zahrada zůstaly společné (5). Prof. Neureutter vyučoval pediatrii v češtině. V roce 1888 otevřel českou Dětskou nemocnici na rohu ulic Benátská a Viničná, jejíž budova je dnes součástí Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN. Bohdan Neureutter se významně podílel i na výstavbě nové České dětské nemocnice Františka Josefa I. na Karlově (obr. 4), která byla otevřena v roce 1902 a fungovala jako zázemí pro I. a II. dětskou kliniku až do roku 1970, kdy z větší části ustoupila stavbě Nuselského mostu. Obě kliniky byly přestěhovány do areálu nemocnice v Motole.

O finančním zajištění stavby areálu nalezince na Karlově v ulici Ke Karlovu, kam měla být přestěhována Německá dětská klinika ze starého nalezince a z Karlova náměstí, rozhodl Zemský sněm na návrh Zemského výboru 14. února 1895. Rozsáhlá stavba areálu čtyř budov se společným dvorem byla dokončena v roce 1901.

V 1. polovině 20. století na dětských pracovištích na Karlově pracoval prof. František Scherer, který s prof. Eduardem Babákem publikoval prioritní práce o energetické spotřebě a respiračním kvocientu u kojenců, a dr. Quido Mann, jenž má velké zásluhy o zavedení preventivní poradenské péče pro matky a kojence (6). Ze Slovenska se v roce 1931 do České dětské nemocnice na Karlově vrátili prof. Jiří Brdlík (1883–1965) a doc. Josef Švejcar (1897–1997).

Německou dětskou kliniku v budově nalezince na Karlově vedl mezi světovými válkami prof. Berthold Epstein (1897–1962, synovec prof. Aloise Epsteina). Berthold Epstein utekl před Němci do Norska, ale po okupaci Norska ho gestapo zatklo a poslalo do Osvětimi, kde musel pod hrozbou smrti pečovat o židovské děti, na kterých Josef Mengele dělal pokusy při „výzkumu“ nomy, tehdy smrtelně probíhajícího onemocnění tváře. Mengele v rámci zcela nepřijatelného a šíleného pseudovýzkumu infikoval tváře dětí. Více než 160 dětí zemřelo. Prof. Epstein se dožil osvobození Osvětimi a do konce války působil jako lékař v Československém armádním sboru generála Ludvíka Svobody. Po válce našel ve své pracovně na Karlově prof. Švejcara, který mu však návrat na kliniku neumožnil. Proto se začal živit jako soukromý pediatr na Smíchově, ale v roce 1949 se po zásahu tehdejšího ministra zdravotnictví Josefa Plojhara stal primářem Dětského oddělení v Nemocnici Na Bulovce.

POVÁLEČNÝ VÝVOJ A SOUČASNÝ STAV

Po válce vznikly v nalezinci dvě dětské kliniky. Z původní Německé kliniky pro kojence vznikla III. dětská klinika s více než 200 lůžky a z Dětské německé kliniky vznikla IV. dětská klinika s více než 110 lůžky. Potřeba dětských lůžek v nalezinci se postupně s klesající délkou hospitalizace snižovala, což vedlo ke sloučení obou klinik a ze spojené III. a IV. kliniky vznikla Klinika dětského a dorostového lékařství, jež je součástí 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze dodnes.

Do uvolněných prostor v areálu nalezince se přestěhovaly dětské polikliniky z Karlova náměstí a Klimentské ulice, oddělení mikrobiologie a toxikologie, ústavní lékárna a především Ústav dědičných metabolických poruch, který významně pomohl k rozšíření biochemických a molekulárních laboratoří pro diagnostiku vzácných onemocnění včetně rozšíření novorozeneckého screeningu dědičných poruch metabolismu v ČR. Navíc dlouhodobá spolupráce v oblasti výzkumu vzácných onemocnění na národní a mezinárodní úrovni přispěla i k objevům řady nových onemocnění a genů (7, 8).

Poděkování

Práce vznikla s podporou projektu RVO VFN 64165.

Čestné prohlášení

Autoři práce prohlašují, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku nejsou ve střetu zájmů a vznik článku nebyl podpořen žádnou farmaceutickou firmou.

Adresa pro korespondenci:

prof. MUDr. Jiří Zeman, DrSc.

Klinika dětského a dorostového lékařství 1. LF UK a VFN

Ke Karlovu 2, 121 00  Praha 2

Tel.: 224 967 733

e-mail: jzem@lf1.cuni.cz; jiri.zeman@lf1.cuni.cz