Týrání dětí v populaci běžných rodin – longitudinální studie

Východisko.
Dunovský, Dytrych, Matějček a kol. vydali spolu s rozborem pediatrické, psychologické, psychiatrické a sociální složky dětského vývoje v rodině i mimo ni zkušenosti z poradenské a intervenční činnosti ve fundamentální, stále aktuální práci (1, 2). Ta zvýraznila potřebu zmapovat u nás výskyt patologických jevů, obsažených v pojmu CAN – týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Předkládaná studie vychází z retrospektivního šetření v dospělé populaci. Jedná se zde o muže – nastávající otce výzkumných dětí, kteří v rámci obsáhlé vstupní anamnézy mj. sdělili, zda a jak byli v dětství týráni.

Cíl práce:
Byla srovnávána je skupina mužů v dětství týraných se skupinou netýraných a zjišťováno, v čem se lišily rodiny jejich původu, rodiče i oni sami, a zda byly později zjistitelné rozdíly v jejich vlastních rodinách, vztazích, chování a zdraví.

Metoda.
U otců byla provedena ze tří postupných dotazníkových šetření srovnávací studie mezi v dětství týranými a netýranými (kontrolami). V dětství týraní otcové byli identifikováni podle variant odpovědí (1 – často, 2 – někdy, 3 – nikdy) na tři otázky v dotazníku vyplňovaném před narozením dětí, začleněných do studie ELSPAC (Evropská longitudinální studie rodičů a dětí). Data poskytli muži, jejichž ženám s trvalým bydlištěm v Brně se narodilo od 1. 3. 1991 do 30. 6. 1992 dítě.

Výsledky.
Podle tří druhů trestů bylo u rodičů výzkumných dětí zjištěno, že v dětství bylo fyzicky nebo psychicky týráno 57,9 % ze 3580 otců a 48,3 % ze 3848 matek. Chlapci byli týráni častěji. Týraní otcové ve srovnání s kontrolami: a) byli častěji narozeni předčasně (p < 0,05), v dětství i v dospělosti častěji nemocní (p < 0,01) a méně psychicky odolní (p < 0,001); b) měli častěji rodiče s narušeným zdravím (p < 0,001) a s horšími partnerskými vztahy (p < 0,001); c) pocházeli z rodin, které se podle otcova vzdělání ani postavení v povolání nelišily. Matky měly častěji vzdělání středoškolské (p < 0,01); d) měli častěji ženy i děti s horším zdravím (p < 0,01); e) ve vlastních rodinách projevovali víc násilí vůči svým ženám i dětem (p < 0,001), týrali je častěji fyzicky (p < 0,01) i psychicky (p < 0,01); f) projevovali častěji i mimorodinné asociální chování (p < 0,001); g) cítili se více nespokojeni se svými finančními poměry (p < 0,001), s rodinným životem (p < 0,01) a se životem vůbec (p < 0,001).

Závěr.
Muži v dětství týraní se podobali svým rodičům po stránce sociální, zdravotní i podle partnerských vztahů. Ke svým dětem se chovali podobně jako jejich rodiče kdysi k nim – násilné chování k dětem i mezi partnery přešlo z jedné generace na druhou.

Klíčová slova:
týrání dětí, longitudinální studie, dvě generace, sociální poměry, zdravotní problémy, partnerské vztahy, mezigenerační podobnost.

Úvod

Poté, co Ringel vnesl u nás poprvé do pediatrického povědomí tématiku týraných dětí (3, 4), ujal se této problematiky v Krizovém centru MPSV tým preventivně a sociálně orientovaných odborníků v péči o dítě. Dunovský, Dytrych, Matějček a kol. vydali spolu s rozborem pediatrické, psychologické, psychiatrické a sociální složky dětského vývoje v rodině i mimo ni zkušenosti z poradenské a intervenční činnosti Centra ve fundamentální, stále aktuální práci (1, 2). Ta zvýraznila potřebu zmapovat u nás výskyt patologických jevů, obsažených v pojmu CAN (Child Abuse and Neglect) – týrané a zneužívané dítě. Ačkoliv to má mnoho různých forem, jde v podstatě o fyzické a psychické týrání, které je poznamenává mnohdy na celý život.

Výskyt fyzického týrání zjišťoval výzkum Státního zdravotního ústavu přímo u dětí – žáků čtvrtých tříd základních škol v roce 1994 a s desetiletým odstupem znovu v roce 2003 (5). Po vyhodnocení výsledků a zkušeností zřídili interaktivní webovou stránku pro děti staršího školního věku. Je zdrojem informací, s jakými formami sociální patologie se dnešní děti setkávají a jakých se sami dopouštějí (6).

U dospělé populace České republiky šetřilo Sdružení Linka bezpečí dětí a mládeže v roce 2001 tělesné a psychické týrání v dětství formou retrospektivní studie na reprezentativním vzorku ve věku 18–44 let a provedlo srovnání s podobnými studiemi ve světě (7–9).

I předkládaná studie vychází z retrospektivního šetření v dospělé populaci. Jedná se zde o muže – nastávající otce výzkumných dětí, kteří v rámci obsáhlé vstupní anamnézy mj. sdělili, zda a jak byli v dětství týráni. Na retrospektivní část navazují informace z dalších etap jejich života, jak byly postupně zachycovány v prospektivní longitudinální studii brněnské části ELSPAC (10), zde k věku 18 měsíců a tří let jejich dětí. Srovnávána je skupina mužů v dětství týraných se skupinou netýraných a zjišťováno, v čem se lišily rodiny jejich původu, rodiče i oni sami a zda byly později zjistitelné rozdíly v jejich vlastních rodinách, vztazích, chování a zdraví. Položili jsme si otázku, do jaké míry se přenáší výchovné modely z generace na generaci. 

SOUBOR RESPONDENTŮ A POUŽITÉ METODY

V dětství týraní otcové byli identifikováni podle variant odpovědí (1 – často, 2 – někdy, 3 – nikdy) na tři otázky v dotazníku vyplňovaném před narozením dětí, začleněných do studie ELSPAC (Evropská longitudinální studie rodičů a dětí). Data poskytli muži, jejichž ženám s trvalým bydlištěm v Brně se narodilo od 1. 3. 1991 do 30. 6. 1992 dítě. Otázky zněly:

• a) Byl jste někdy bit řemenem, holí nebo něčím podobným?

Odpovědi: ano, často – 6,8 %; ano, někdy – 50,9 %; ne – 42,3 %.

• b) Byl jste někdy za trest zamčený v nějaké místnosti?

Odpovědi: ano, často – 1,3 %; ano, někdy – 11,5 %; ne – 83,2 %.

• c) Vyhrožoval Vám někdo někdy, např. když to ne/uděláš, pošlu Tě pryč, prodám Tě apod.? Odpovědi: ano, často – 2,6 %; ano, někdy – 23,8 %; ne – 76,6 %.

Ze 3580 otců dalo negativní odpověď na všechny tři otázky 42,1 %. Ti byli považováni za netýrané (kontroly), zbývajících 57,9 % vytvořilo skupinu mužů v dětství týraných. Běžné „výplaty“ pouhou rodičovskou rukou sledovány nejsou, tvrdším tělesným trestem, považovaným už za týrání, byl výprask pomocí nějakých předmětů, což ze skupiny týraných zažili všichni. Psychicky a emocionálně – výhrůžkami a zastrašováním – jich byla navíc trestána čtvrtina, zamykáním v izolaci osmina.

Předmětem studie je srovnávání skupiny těchto v dětství fyzicky a psychicky týraných respondentů s netýranými:

1. podle charakteristik jich samotných, jejich rodičů a rodin jejich původu: ekonomické situace, zdravotní a psychické kondice, vztahů a chování;
2. podle obdobných charakteristik v jejich vlastních rodinách, se zaměřením na vztahy k dětem.

Údaje sub 1 a 2 jsou závislé proměnné na týraných a netýraných respondentech, které pocházejí z dotazníků otců, vyplněných:

• A – v polovině gravidity jejich žen s dítětem zařazeným do výzkumu a obsahujících širokou anamnézu dosavadního života;
• B – v 18. měsíci věku výzkumných dětí za období od jejich 6. týdne;
• C – ve 3 letech věku dětí za období od jejich 18 měsíců.

Studie je longitudinální, řada týchž proměnných byla šetřena opakovaně ve dvou i třech následných termínech. Jejich charakteristiky jsou v tabulkách řazeny k sobě s označením A, B, C, aby vývoj jejich časových řad mohl být sledován plynule podle rostoucího věku dětí.

Několik údajů o otcích bylo vybráno také z dotazníků jejich žen, vyplňovaných ve stejných termínech jako u mužů.

Tabulky jsou podány odděleně pro intervalové a pro nominální znaky. U prvních byly závislé proměnné nejprve testovány na normalitu rozložení a na homogenitu rozptylu (Levene), rozdíly mezi průměry od týrané a netýrané skupiny pak byly hodnoceny analýzou rozptylu (F-testy). U nominálních znaků byly rozdíly mezi jejich prevalencemi ve srovnávaných skupinách hodnoceny χ²- testy s dopočtem příslušných procent. Z nich byla odvozena relativní rizika RR (risk ratios) jako podíly procent z obou skupin, vztahující se ke skupině respondentů týraných. Vyjadřují převahu (případně deficit) výskytu dané proměnné nad jejím výskytem ve skupině mužů netýraných. U všech sledovaných znaků je kromě skupinových výskytů uveden i výskyt celosouborový, informující o tom, jak je která charakteristika rozšířená v běžné populaci otců i v obou generacích jejich rodin. Pokládáme to za přínosné zejména u takových znaků, které dovolují bližší vhled do rodinné intimity, jen málokdy šetřené a těžko dostupné pomocí jednorázových šetření, ale umožněné na základě důvěry a silné motivace rodičů, plynoucí z dlouhodobého zájmu o vývoj jejich dětí.

Výsledky

Tři otázky zjišťující týrání respondentů v dětství zodpovědělo 3580 mužů a 3848 žen v průměrném věku 27,7 a 24,5 let. Zanedlouho očekávali dítě, což je mohlo kladně motivovat k co nejpřiléhavějšímu podání vlastní anamnézy z dětství: Vstupovali do studie, jejímž cílem bylo šetřit vývoj jejich dětí v jejich rodinách (10).

Odpovědi ukazují, do jaké míry byli chlapci ve srovnání s děvčaty trestáni stejně či rozdílně a jak vypadala celková prevalence sledovaných druhů trestů u všech dětí společně v běžných rodinách tohoto souboru.

Výprask s pomocí nějakého předmětu (nikoliv pouze holou rukou) dostávalo často 3,9 % děvčat a 6,8 % chlapců, tj. 1,74× víc. Někdy jej dostávalo 34,8 % děvčat a 50,9 % chlapců, tj. 1,46× víc, p < 0,000. Celkem bylo něčím bito 47,4 % dětí (někdy 42,2 % a často 5,2 %, RR = 8,11).

Do izolace bylo zamykáno často 1,0 % děvčat a 1,3 % chlapců, tj. 1,33× víc, někdy 7,6 % děvčat a 11,5 % chlapců, tj. 1,51× víc, p < 0,000. Celkem bylo takto trestáno 10,5 % dětí (1,1 % často a 9,4 % někdy, RR = 8,54).

Výhrůžkami bylo strašeno často 2,6 % chlapců a 2,8 % děvčat, těch 1,08× víc, ale někdy bylo strašeno 20,0 % děvčat a 23,8 % chlapců, tj. 1,19× víc. Takto bylo psychicky týráno celkem 24,4 % dětí (2,7 % často a 21,7 % někdy, RR = 8,04).

Celkově bylo tedy všemi třemi způsoby vždy týráno víc chlapců než děvčat – bitím 1,46×, izolací 1,51× a strašením 1,19×, vždy p < 0,000.

Každý z těchto trestů byl konfrontován s jednou z dalších otázek „Byl/a jste vychováván/a mnohem přísněji než jiné děti?“ s odpověďmi: 1 – ano, často; 2 – ano, někdy; 3 – ne. Výsledky jsou zajímavé z hlediska rozdílného nazírání lidí na týrání a přísnost ve své výchově.

Za přísně vychovávané se považovalo celkem 44,9 % žen a 47,6 %, tj. 1,06× víc, mužů, rozdíl není signifikantní. Více zajímavá je však skupina 55,1 % žen a 52,4 % mužů, kteří svou výchovu za přísnou nepovažovali – mezi nimi se vyskytoval ne zrovna malý podíl takových, kteří byli trestáni některým ze tří šetřených způsobů a patřili tedy per definitionem mezi týrané děti.

Z těch, kteří nebyli podle svého názoru vychováváni přísně, bylo trestáno pomocí nějakého předmětu 29,5 % žen a 46,1 % mužů, tj. 1,56× víc, p < 0,000; zamykáním do izolace 6,6 % žen a 9,7 % mužů, tj. 1,47× víc, p < 0,001; strašením a výhrůžkami 17,7 % žen a 21,2 % mužů, tj. 1,20× víc, p < 0,005.

Protože tito respondenti nepovažovali uvedené týrání za projev přísné výchovy ve vlastním dětství, soudíme, že jej za takový nepovažují pravděpodobně ani ve svém rodičovství – psychickou krutost i tělesnou hrubost k dětem mají za přirozenou složku výchovy. V celém souboru matek s údajem o přísnosti výchovy (n = 3699) je takových žen 16,2 % a v celém souboru otců (n = 3114) 24,2 %, tj. 1,49× víc, p < 0,000: každý čtvrtý otec a každá šestá matka z této rodičovské populace se domnívá, že výprask za použití nějakého nástroje není ve výchově dětí nic přísného, jakoby tento druh týrání dětí do ní normálně patřil.

V další části práce sledujeme srovnání mezi v dětství týranými a netýranými dětmi pouze v mužské části brněnského souboru otců, protože byli v dětství víc týraní než děvčata.

Tabulka 1, 1a: Muži v dětství týraní se narodili s průměrnou porodní hmotností, oproti kontrolám však měli kratší gestační věk (p < 0,038). V dětství trpěli větším počtem infekčních nemocí (p < 0,000) a prodělali více operací (p < 0,002) i úrazů (p < 0,000). Vážných nemocí i vážných úrazů jich mělo o 30 % víc než netýraných (p < 0,001). O 57 % víc jich mělo nějaký tělesný defekt (p < 0,019) a potřebovalo o 17 % více rehabilitační péče (p < 0,029). Zvláště vysoký rozdíl – o 70 % – vykazovali ve spotřebě péče psychologů a psychiatrů (p < 0,000), zvýšena byla i potřeba péče logopedické (p < 0,054). O polovinu víc než kontrol se týraných chlapců pomočovalo ještě na prahu školního věku (p < 0,023).

Rodinný původ podle postavení otců v povolání ani podle jejich vzdělání se mezi srovnávanými skupinami nelišil – chlapci byli týráni prakticky stejně, ať byl otec řadový či vedoucí pracovník a měl vysokoškolské či jen základní vzdělání. Dle matčina vzdělání se však ukázalo, že týraných synů měly nejvíc ženy s maturitou jako posledním stupněm vzdělání, nejméně jich měly vysokoškolačky (p < 0,001).

Mnohem těsnější vztah k týrání chlapců než tyto společenské charakteristiky rodičů vykázalo narušení jejich zdraví, vzájemného partnerského chování a soudržnosti rodin. Matky s oslabeným zdravím měly týraných synů víc o 38 % (p < 0,000), a pokud k tomu měly i sníženou schopnost jejich výchovy, bylo jich víc o 48 % (p < 0,003) ve srovnání s dětmi matek s nenarušenou schopností vychovávat. U otců ukazoval zdravotní handicap na zvýšení podílu týraných synů o 52 % ve srovnání s chlapci otců zdravých (p < 0,001) a výchovný handicap na zvýšení o 57 % (p < 0,000).

Když měli vystihnout vzájemné vztahy mezi svými rodiči, uvedlo o 48 % víc týraných než netýraných mužů, že ty byly často nebo vždy hrubé (p < 0,000), o 27 % víc, že odtažité (p < 0,002), o 32 % víc, že se jeden druhého báli (p < 0,016). Jako pouze někdy nebo vůbec nikdy láskyplné je vidělo o 16 % víc (p < 0,005) a jako vůbec nebo nikdy šťastné o 69 % víc (p < 0,030) mužů týraných než netýraných.

Jejich rodiče měli 1,57× častěji vážné rozpory (p < 0,000), 1,33× častěji se rozešli (p < 0,000) a 1,24× častěji se rozvedli (p < 0,003) než rodiče kontrol.

Jako na sebe fyzicky hrubé uvedlo své rodiče 5,05× víc a jako citově kruté je zažilo 3,29× víc (obojí p < 0,000) těchto postižených chlapců.

Ve spojení s těmito situacemi a dalšími životními událostmi postihovalo týrané chlapce signifikantně víc stresů už v dětství. Významně víc stresogenních událostí než kontrolní skupina zažili i v dospělosti, což se opakovaně potvrzovalo později, jak během partnerčina těhotenství, tak do 18 měsíců i tří let věku jejich vlastních dětí (vždy p < 0,000).

Jejich fyzické zdraví poznamenala v dospělosti vyšší prevalence chronických neduhů (p < 0,000) a poruchy sluchu, častější na levém uchu 1,46× (p < 0,003) a na pravém 1,36× (p < 0,012) než u kontrol.

Rovněž psychickou kondici měli dříve týraní muži méně příznivou. Vykazovali vyšší depresivitu, anxiozitu a častější somatický neuroticismus. Zcela stejný výsledek jako tento z prenatálního období jejich otcovství ukázaly Crown-Crispovy testy i za další tři roky (vždy p < 0,000), celkovou psychickou pohodu měli horší. 

Tabulka 2: Dosažené vzdělání se mezi dříve týranými a netýranými muži nelišilo, podobně jak tomu bylo už i v generaci jejich otců. Týraní ale vykazovali kolem puberty 1,27× vyšší školní absenci (p < 0,014) a 1,37× častější přerušení studia nebo vyloučení ze školy (p < 0,022). V jejich profesionálních pozicích nebyl rozdíl ještě před narozením dětí zjištěn, ale k jejich věku 18 měsíců a pak i tří let se větší podíly dříve týraných mužů dostaly z kategorie řadových pracovníků na střední příčky vedení (p < 0,008 a 0,014) a víc jich bylo zastoupeno i v řídících funkcích, prosazovali se úspěšněji. Se svou dosavadní prací byli spokojeni prakticky stejně jako kontrolní skupina, přestože ve všech třech dotazovaných obdobích jich vždy o třetinu víc uvádělo, že v ní má problémy (vždy p < 0,000).

Také domácích problémů měli víc než ostatní. Před narozením sledovaných dětí se hádalo se svými ženami v celém souboru rodin celkem 21,1 % mužů, ale týraných se s nimi hádalo 1,47× víc, po narození dětí se výskyt hádek v souboru zdvojnásobil a v rodinách týraných mužů jich bylo o 20 % a o 29 % víc (vždy p < 0,000) než u kontrol.

S příbuznými a přáteli se hádalo kolem 20 % rodin celého souboru, v rodinách dříve týraných mužů to ale bylo během tří sledovaných období o 63 % – 17 % – 37 % víc než u kontrol, sociální kontakty s nejbližšími měly u nich signifikantně víc negativních rysů v prvním a ve třetím období než jinde (p < 0,000).

Manželství těchto mužů byla poznamenána vyšší mírou agrese, která byla oboustranná. Muži z celého souboru uvedli, že jejich ženy na ně byly fyzicky hrubé za postupná období v 7,6 % – 3,3 % – 4,5 % rodin, na dříve týrané muže však takové byly 1,58× – 1,06× – 1,64× častěji, signifikantně víc než u kontrol v prvním (p < 0,000) a ve třetím (p < 0,028) období.

Tabulka 3: Z dotazníků žen v prvním období vyplynula zase doplňková informace, že jejich muži na ně byli fyzicky hrubí v celkem 8 % rodin, ale 1,58× častěji byli na ně hrubí muži dříve týraní než netýraní (p < 0,000).

Fyzická hrubost otců vůči dětem se v celém souboru s jejich rostoucím věkem zvyšovala řadou 1,3 % – 5,4 % – 6,6 %, ale týraní uvedli, že byli oproti kontrolám k dětem hrubí častěji 2,57× – 1,42× – 1,28× než kontroly (postupně p < 0,005 – 0,051 – 0,000). Je to první indicie, že násilí na dětech druhé generace se v rodinách dříve týraných otců opakuje. (Pozn.: K výzkumným dětem se vztahuje až druhý a třetí člen řady, první platí pro jejich starší sourozence.)

Muži také uvedli, že jejich ženy jsou k nim i psychicky kruté. V celém souboru rodin rostly jejich podíly od 5,5 % v prvním, po 11,1 % ve třetím období. Dříve týraní muži byli tehdy citovou krutostí svých žen postihováni častěji 1,61× (p < 0,001) – 1,50× (p < 0,003) – 1,89× (p < 0,020) než ti, kteří týráni nebyli.

Dle údajů mužů stoupala psychická krutost žen také vůči dětem, v souboru rodin s jejich věkem od 0,7 % po 2,5 %. V rodinách týraných mužů se projevovala signifikantně silněji, vůči 18- a 36měsíčním byla 2,84× častější než v rodinách kontrol (p < 0,001).

Vlastní citovou krutost k dětem přiznávali otcové celého souboru rodin na sledovaných věkových úrovních dětí s frekvencí 0,9 % – 1,6 % – 2,6 %, tj. zhruba stejně, jak uváděli u svých žen. Avšak děti v mládí týraných otců postihovala jejich citová krutost signifikantně častěji už před 18. měsícem věku, a to 4,60× (p < 0,001), později byla častější 2,43× (p < 0,005) než u kontrol.

Jak sdělily ženy ve svých dotaznících, byli jejich muži citově krutí i na ně, v celém souboru rodin v 6,6 %; partneři v dětství týraní deptali psychicky své ženy 1,38× častěji (p < 0,057).

Ukazuje se tedy, že v rodinách postižených mužů zachvacovalo fyzické i psychické týrání oba partnery a obracelo se u obou proti dětem mnohem intenzivněji než u kontrol. V mládí týraní muži byli oběťmi nejen svých rodičů, ale i svých žen a zároveň byli i tyrany svých žen a dětí: Dříve týraní chlapci měli týrané i týrající ženy a jejich děti byly týrané oběma rodiči. Vzájemné ubližování mezi partnery v původních rodinách týraných respondentů se přeneslo do jejich vlastních partnerských vztahů a z obou generací partnerů se zaměřilo na děti – násilí se šířilo uvnitř obou generací i mezi nimi.

Sledovaní muži měli defektní chování i mimo rodinu. V dospívání měli 1,53× častěji potíže s policií (p < 0,000) a v dospělosti byli dvakrát častěji (p < 0,041) usvědčeni z porušení zákona.

Přispíval k tomu jistě i jejich vyšší konzum alkoholu. Byl šetřen po narození dětí a v obou dalších obdobích ukazoval na signifikantní rozdíly proti kontrolní skupině: Mezi dříve týranými muži bylo méně abstinentů a mírných pijáků, ale 1,55× (p < 0,001), resp. 1,30× (p < 0,003) víc pijáků každodenních. Podle toho, jak muži referovali o konzumu alkoholu u svých žen, partnerky týraných i netýraných respondentů pily prakticky stejně, a to mnohem slaběji než muži: Do 18. měsíce věku jejich dětí bylo denních konzumentek 1,4 %, zatímco u mužů 11,4 %, a v dalším období dokonce 21,5 %. Kuřáků byl ve skupině týraných i netýraných prakticky stejný podíl.

Tabulka 4: Když bylo otcům předloženo několik výroků zaměřených na sebehodnocení (pocit, že je hodnotným člověkem jako jiní; že má dost dobrých vlastností; že je svému okolí užitečný; že nemá důvod být na sebe hrdý), týraní muži se sice hodnotili hůře než kontroly, rozdíly však nebyly signifikantní. Odpovědi však naznačily, že si byli nepřiměřenosti svého chování přinejmenším vědomi, a vyjádřili tak snad i reflexi svého morálního selhávání a možná i pocit viny.

K ekonomické stránce života svých rodin uvedli 1,25× častěji než netýraní muži (p < 0,005), že došlo ke snížení jejich příjmu a s finanční situací, hodnocenou na 10stupňové škále, vyjádřili mnohem menší spokojenost (p < 0,000). Na zabezpečení základních potřeb jejich rodin se to však neodráželo: jídlo, oblečení, teplo, nájem i půjčky jim zajišťovali s obtížností (velmi – dost – poněkud – bez obtíží) srovnatelnou s muži z kontrolní skupiny.

Zcela shodně s nimi také hodnotili vlastnosti svých žen: ochotu, spolupráci, otevřenost, toleranci, spolehlivost – a přesto byla jejich spokojenost s rodinným životem signifikantně menší (p < 0,002). Také se svým dosavadním životem byli celkově mnohem nespokojenější než kontrolní skupina (p < 0,000). Nešťastnými se jich cítilo 2,53× víc (p < 0,002) a o sebevraždu se pokoušeli dvakrát častěji.

Zdravotní stav v jejich rodinách byl horší než u kontrol: Nejen oni sami – jak bylo uvedeno výše – ale ani jejich ženy a děti se netěšily takovému zdraví. Žen se stále a obvykle dobrým zdravím měli méně, ale těch, které se cítily jen málokdy dobře, bylo 1,31× víc, a těch, které se cítily často špatně, bylo víc 1,50× (p < 0,004). Též jejich dětí bylo do tří let nemocno 1,12× víc než v rodinách netýraných mužů (p < 0,002).

Jako poslední okruh znaků potenciálně asociovaných s týráním dětí byl rozbor jejich reakcí na obecné výroky o vztahu k dětem a o jejich výchově v době, kdy dětem bylo 18 měsíců. Obě srovnávané skupiny otců odpovídaly podobně na výroky „obávám se zůstat s dítětem sám, protože si myslím, že bych na něj mohl být hrubý“, „moje dítě mi nikdy nejde na nervy“, a dost podobně odpovídaly i na „opravdu nemohu vystát, když dítě brečí“ (RR = 1,17, p < 0,066). Silně rozdílné však byly reakce na výroky „jsou okamžiky, kdy neustálé kňourání dítěte dohání rodiče k tomu, že je chce uhodit“ (p < 0,000) a „pohlavek je nejlepší způsob, jak dítě ukáznit“ (p < 0,000): otcům týraným v mládí bylo brachiální řešení těchto situací mnohem bližší než mužům netýraným.

Diskuze

Žáci 4. tříd ZŠ uvedli, že jich pomocí nějakého předmětu (vařečka, vodítko na psa, řemen, kabel, šňůra) bylo v roce 1994 tělesně týráno 91,1 % a v roce 2003 86,4 %. Týraných během deseti let ubylo spíš v Praze než na venkově (5). Podle výzkumu v roce 2001 bylo z dospělých mužů v České republice týráno tělesně v dětství 85,9 % a v pěti dalších srovnávaných zemích se jejich prevalence pohybovala od 31,2 % v Kanadě po 81,0 % ve Velké Británii (7–9). Brněnská prevalence s 57,9 % týraných chlapců je o třetinu nižší než u souboru z celé České republiky, ale spadá do širokého rozmezí uvedených dat.

Mezinárodní srovnání jsou pouze přibližná, protože v různých šetřeních jsou hranice mezi trestáním a týráním dětí vymezeny nejednotně. Za týrání bývá považováno někdy až poranění dítěte (ublížení), většina autorů však vzhledem k vysokému riziku poranění považuje za týrání už údery pomocí nějakých předmětů (ohrožení), což bylo použito i ve studii ELSPAC. Ve všech studiích platí, že trestáni a týráni jsou častěji chlapci než děvčata (5, 7, 11), což jasně plyne i z první části této studie.

Oběťmi týrání se podle brněnských nálezů stávali především chlapci handicapovaní už prenatálně (nedonošenost, vývojová vada), narození do dysfunkčních rodin (1, 2) a rodičům nevalného zdraví, s neharmonickými vzájemnými vztahy a slabými výchovnými předpoklady. Přestože takové děti bývají obvykle častěji nemocné než jiné, domníváme se, že na zvýšeném výskytu jejich vážných nemocí mělo týrání – především v jeho pasivní formě, tj. v zanedbávání péče – rovněž podíl jak v první, tak ve druhé sledované generaci. V aktivní formě mělo týrání za následek vyšší počet úrazů (12) způsobených rodičovským zraněním. Odtud následně plynula i zvýšená spotřeba rehabilitace u případů, kde zranění nebylo včas patřičně ošetřeno, například ve snaze zatajit před zdravotníky, že dítě bylo týráno. Trestání a týrání v dětském věku vedlo rovněž k poruchám sluchu, častějšímu na levém uchu, kde se projevovala větší pádnost rodičovské pravice, kdežto na pravém uchu, kam při fackování doléhá levá ruka, trpělo nedoslýchavostí týraných mužů o něco méně, byť i tam byl rozdíl proti netýraným signifikantní.

Tělesné týrání způsobuje dětem zároveň i psychické trauma, což se zde odráželo v dalším vývoji postižených jednak celkovým opožďováním (řeč, psychické poruchy) nebo regresí vývoje, například pomočováním ještě na prahu školního věku. Matějček (1) uvádí dlouhou řadu vlastností dětí ohrožených rizikem týrání: Ty, které vychovatele dráždí, unavují a obtěžují svým chováním, neplní jejich očekávání, neprospívají ve škole, jsou neklidné, impulzivní, fyzicky i sociálně neobratné. Podle nálezů z této práce je do seznamu třeba přiřadit ještě děti nedonošené a zdravotně oslabené.

Psychické týrání, jak uvádí Bosáková a kol. (7) má podle Harta několik typů: odmítání dítěte, jeho emočních reakcí a pokusů o kontakt, zastrašování, izolaci, využívání nebo uplácení, zanedbávání jeho tělesného či duševního zdraví a vzdělání. Na souboru mužů České republiky týraných v dětství zjistili, že z psychicky týraných pociťovalo následky 59,2 % v podobě nízkého sebevědomí, pocitů méněcennosti, smutku a deprese, strachu a úzkosti. Ve skupině bez následků bylo víc mužů než žen. Procházková a Spilková (1) uvádějí, že psychické týrání může mít dvousměrné dopady – buď vede děti k siláckým reakcím jako: agresivita, razance, provokace, nebo naopak k reakcím astenického typu: ustrašenost, úzkostnost, plačtivost, nízká sebedůvěra, neschopnost sebeuplatnění, lhavost a útěky z domova, aby se vyhnuly dalšímu ubližování.

Rizikem týrání dětí jsou však také určité vlastnosti rodičů. Dle Matějčka (1) je to agresivita, psychopatie, povahová nezralost, neuroticismus, chronická frustrace, dlouhodobý stres, alkoholismus, toxikomanie, duševní nemoci.

Značnou část těchto defektů měli podle údajů brněnských mužů týraných v dětství už jejich rodiče a později i oni samotní. Agresivitu přiznávali v podobě opakovaného fyzického i psychického týrání svých dětí i žen a v podobě překračování zákonů; neuroticismus byl zjištěn opakovaně pomocí Crown-Crispových testů; chronickou frustraci působila opakovaně zjišťovaná nespokojenost s příjmovou situací, s rodinným životem, s celým dosavadním životem vůbec a odtud plynoucí častý pocit životní nešťastnosti. Dlouhodobý stres byl opakovaně zjištěn dle signifikantně vyššího výskytu stresogenních životních událostí; zvýšený konzum alkoholu doznali přímo v dotazníku sami.

Jako velmi důležitou charakteristiku mužů v dětství týraných a v dospělosti týrajících své ženy i děti ukázala tato studie navíc jejich špatné zdraví v podobě zvýšeného počtu chronických neduhů, vyššího výskytu depresivity a anxiozity. Právě zhoršený zdravotní stav a vysoký výskyt partnerských konfliktů je třeba silně zdůraznit jako vysoce rizikové faktory týrání dětí, protože se vyskytovaly v obou generacích – u rodičů, kteří týrali v dětství respondenty, i u respondentů, kteří pak jako rodiče týrali další generaci dětí. U týrajících a týraných v jedné osobě tyto dva faktory fungovaly střídavě jako následek a příčina, přecházející tak z jedné generace na druhou.

Jak naznačilo jejich sebehodnocení, trpěli týrající otcové jistým pocitem morální méněcennosti, snad si i přičítali za své chování k rodině jakousi vinu. Jedinou oblastí, ve které se cítili stejně spokojeně jako jejich netýraní vrstevníci, byla jejich dosavadní práce. V ní postupovali dříve z řadových pozic na střední častěji než jejich protějšky, byť i za cenu konfliktů na pracovišti i v rodině a na úkor spánku. Rodinu po citové stránce zanedbávali, ale po stránce materiální zajišťovali její potřeby podobně jako ostatní otcové.

Z výsledků studie celkově vyplývá, že podle obvyklých sociálních pohledů na rodiny (sociální postavení a vzdělání otců, stupeň blahobytu apod.) nelze identifikovat ty, kde dětem hrozí riziko fyzického či psychického týrání. Naděje na jejich zjištění je ve znalosti osobních vlastností každého rodiče (i matky týraly děti) a vzájemných vztahů mezi nimi. Jenže právě v nedostatku přístupových cest k poznání těchto důvěrných charakteristik spočívá nesnadnost včasné ochrany ohrožených dětí. O to důležitější je vysoká a všeobecná pozornost k prvním náznakům jejich potenciálního týrání, prohloubená výchova k rodičovství a seznamování laické i odborné veřejnosti s touto závažnou problematikou. 

Tato práce byla vytvořena s podporou grantu IGA MZ ČR č. NS 9668-4.   

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Lubomír Kukla, CSc.

VPPSP LF MU

Bieblova 16, 613 00 Brno

e-mail: lubomir.kukla@tiscali.cz