Odešel nestor olomouckého tělovýchovného lékařství: prof. MUDr. Zdeněk Jirka, CSc. (1928–2018)

Když jsme si na jaře loňského roku mohli přečíst laudaci k úctyhodnému životnímu jubileu prof. MUDr. Zdeňka Jirky (1), emeritního přednosty Kliniky tělovýchovného lékařství Fakultní nemocnice a Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, nikoho ani nenapadlo, že za necelý půlrok se s jubilantem naposledy rozloučíme.

Zdeněk Jirka se narodil 7. května 1928 v Přerově jako prostřední ze tří dětí ředitele místní záložny. Maturoval v červnu 1947. Při následném studiu medicíny na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně současně navštěvoval Janáčkovu akademii múzických umění, kde se dva semestry věnoval hře na varhany. Hudba mu zůstala koníčkem po celý život. Během studia se angažoval i ve studentských spolcích. Učarovala mu atletika, ve které závodil i během studia.

Po „Únoru 1948“ byl za své aktivity ve Svazu vysokoškolského studentstva a ve Spolku mediků v Brně vyloučen ze studia pro „ideologickou dezorientaci“. Naštěstí se našel ochránce. Prof. MUDr. Oktavián Wágner, přednosta Ústavu lékařské chemie MU v Brně, u něhož Zdeněk Jirka dělal demonstrátora, se zasloužil o to, aby na fakultě mohl zůstat a studia dokončit.

Zdeněk Jirka promoval v roce 1953 a nastoupil nejdříve na I. interní kliniku prof. Pavla Lukla v Olomouci. Z té později přešel na III. interní kliniku prof. Vladimíra Pelikána a současně na nově vznikající katedru tělovýchovného lékařství a tělesné výchovy. Sám ke vzniku tohoto prvního pracoviště tělovýchovného lékařství v Olomouci uvedl: „Po nástupu na I. interní kliniku 15. března 1953 jsem byl dne 22. března zavolán k audienci k tehdejší rektorce Univerzity Palackého v Olomouci prof. dr. Otáhalové (pozn.: prof. Jiřina Popelová-Otáhalová, rektorkou v letech 1949–1953, významná filozofka a komenioložka). Paní rektorka zdůraznila z hlediska medicíny a z hlediska celospolečenského zájmu význam tělesné aktivity a sportu ve formě tělesné výchovy a sportu a prozíravě poukázala na skutečnost, že zdravotní význam masové tělesné výchovy bude s rozvojem naší společnosti trvale stoupat, že je nutné skončit s amatérismem, že je nutné budovat i profesionální tělovýchovně lékařskou službu.“ (4)

Rektorka prof. Popelová-Otáhalová poté pověřila do nástupu definitivního vedoucího dr. Jirku prozatímním vedením katedry. Současně si vyžádala jeho slib, že pro nový obor udělá vše, co je v jeho silách. Den po této audienci se sešla první porada nové katedry – čtyři vesměs nově promovaní lékaři. Vedle dr. Jirky se dali do práce také tělocvikáři M. Buriánková, J. Matěj a B. Kubánek. Během následujících 5 měsíců byl připraven plán výuky jak tělovýchovného lékařství, tak tělesné výchovy.

V následujících letech došlo k osamostatnění Ústavů tělovýchovného lékařství na všech lékařských fakultách. Vedoucím Ústavu TVL byl jmenován prof. MUDr. V. Pelikán, kterého od roku 1964 v této funkci vystřídal MUDr. Zdeněk Jirka, CSc. Tomu se v roce 1966 podařilo sjednotit tělovýchovně lékařská pracoviště v Olomouci „pod jednu střechu“, takže na základě souhlasu děkana lékařské fakulty, ředitele fakultní nemocnice a ředitele Okresního ústavu národního zdraví vzniklo v Olomouci jedno z prvních plně integrovaných oddělení TVL všech uvedených složek. Za podpory univerzitního vedení bylo v roce 1978 zřízeno ve sportovní hale detašované TVL pracoviště a v roce 1983 se oddělení v rámci Fakultní nemocnice přestěhovalo do nové důstojné budovy. Dne 1. prosince 1990 vznikla samostatná Klinika tělovýchovného lékařství, jejímž přednostou se na základě konkurzního řízení stal prof. MUDr. Zdeněk Jirka, CSc.

Každé pracoviště tohoto typu má tři základní úkoly, které za Jirkova vedení byly plněny rovnocenně: výuku posluchačů lékařské fakulty, vědeckou činnost a léčebně preventivní péči. Od roku 1990 po vzniku samostatné Fakulty tělesné kultury na PU se Klinika TVL stala také garantem výuky biomedicínckých oborů na této fakultě.

Jirka byl za olomoucké pracoviště spolutvůrcem výukových osnov tělovýchovného lékařství a také spoluautorem všech celostátních učebnic z let 1969, 1980 a 1989. Pro potřeby mediků byla vydána skripta zahrnující především praktická provedení všech vyšetření použitelných v praxi.

Olomoucké pracoviště bylo jedno z prvních, kde již v roce 1954 byla do klinické praxe zavedena spiroergometrická vyšetření. V sedmdesátých letech 20. století se pracoviště významně podílelo na výzkumném projektu zaměřeném na stanovení normativů tělesné zdatnosti obyvatel Československa od školního do seniorského věku. V rámci Mezinárodního biologického programu tak v sekci „Lidská adaptabilita“ byly na základě vyšetření několikatisícové vzorku naší populace stanoveny dodnes platné antropometrické, motorické a funkční normativy populace ve věku 12–55 let.

Po kandidatuře roku 1965 z oboru vnitřního lékařství dr. Jirka habilitoval v roce 1969 na Karlově Univerzitě v Praze. Politické důvody však zabránily jeho jmenování, ke kterému došlo až v roce 1990. Po řádném řízení byl jmenován profesorem roku 1991 (6).

Prof. Zdeněk Jirka se se svými spolupracovníky významnou měrou podílel na uspořádání řady celostátních vědeckých zasedání, z nichž jmenujeme alespoň dvě celostátní konference – „Vrcholový sport žen“ v roce 1967 a „Společenské aspekty zdatnosti a tělesné aktivity“ v roce 1972. Na aktuální problematiku dopingu ve vrcholovém sportu byla zaměřena konference k problematice zneužívání anabolik (1976).

Během své profesní dráhy zastával prof. Jirka řadu významných funkcí. Byl místopředsedou Rady vysokých škol ČR, místopředsedou České společnosti tělovýchovného lékařství, členem Akademického senátu a Vědecké rady Univerzity Palackého, odborným školitelem postgraduálních studií a od roku 1998 též školitelem v rámci doktorského studijního oboru Kinantropologie na Fakultě tělesné kultury PU v Olomouci a na Pedagogické fakultě MU v Brně.

Několik let byl předsedou redakční rady časopisu Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca a členem redakční rady orgánu FIMS The Journal of Sports Medicine and Physical Fitness.

Vedle uvedených odborných funkcí byl činný i v dobrovolných tělovýchovných orgánech. V letech 1972–1990 byl členem Zdravotnické rady Ústředního výboru ČSTV a předsedou její komise výživy a regenerace (2). Ve svazu atletiky působil dlouhá léta jako zdravotník a rozhodčí.

K hlavním odborným zájmům prof. Jirky, kterými byly pohybová aktivita v prevenci a terapii, výživa, životní styl a regenerace sil, se přiřadila i speleoterapie. Této problematice věnoval v letech 1993–1999, kdy již jako lékař pracoval v Sanatoriu EDEL ve Zlatých Horách, rozsáhlý výzkumný projekt „Speleoterapie, principy a zkušenosti“ (3). Výzkum probíhal v jeskyních Mladči, Javoříčku a Zlatých Horách. Spolu s iniciátorem projektu doc. RNDr. Vladimírem Panošem, CSc. prokázali, že speleoterapie dětských pacientů je účinná a nenáročná léčebná metoda u asthma bronchiale a recidivujících zánětů dýchacích cest.

Prof. Jirka byl držitelem zlaté medaile Univerzity Palackého v Olomouci a čestným členem České společnosti tělovýchovného lékařství. Patřil k těm nestorům oboru tělovýchovného lékařství, kteří obor nejen začínali budovat, ale položili mu pevné základy, na nichž dodnes staví. Jeho odchod zarmoutil nejen jeho početnou rodinu a všechny přímé spolupracovníky, ale celou členskou obec tělovýchovných lékařů.

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav tělovýchovného lékařství LF UK v Plzni