Chirurgie a tělocvik

Proslulý český chirurg prof. MUDr. Eduard Albert (1841 až 1900) byl nejen skvělým lékařem, ale byl také známý jako popularizátor české poezie, překladatel, básník a žamberský historiograf (v Žamberku se narodil). Jeho zájem o historii se promítl i do méně známého příspěvku, který pod titulkem „Chirurgie a tělocvik“ s podtitulkem „Příběh ze Sparty“ vyšel v almanachu „Za praporem sokolským“ v roce 1887 k 25. vý-ročí založení Sokola. Článek doprovodil ilustrací malíř Václav Brožík (1851–1901), rodák z Třemošné nedaleko Plzně. Albertův článek otiskujeme v plném znění.

„Bylo časně z rána, když se Ktesias, syn Ktesiarchův, procházel Spartou. Byv po 7 let v zajetí perském stal se miláčkem Artaxersesa Mnemona, jehož ránu byl zahojil; důvěra, kterou si tím získal, byla tak veliká, že byl poslán do Řek s poselstvím diplomatickým. Zamyšleně hleděl, kterak se Eurotas v ranním světle třpytí a naslouchal hučení jeho vln. Hostitel Eudoxus; stoje opodál, pravil pojednou:

„O hosti můj,“ vece, „slyším, veselý křik našich jinochův. Nebylo by Ti snad libo, podívat se mezi ně? Platanistas – prostranství, kde naši jinochové se cvičí, potýkají a veselí, už se rozléhá křikem mladých hrdel!“

„Vždyť víš, o laskavý, že po tom toužím. Jděme!“

Za chvilku byli mezi jinochy lakadaimonskými, kteří umlkli a uctivě postanuli.

„Nerušte ani svých cvičeni ani své veselosti!“ dí Eudoxos. „Hosť můj rád aby viděl, co umíte, aby to v Asii vypravoval Peršanům.“

I vystoupil mladík Euryleon a pokynuv druhu svému Theopompovi, postavil se pevně do lýtek, lokte maje v boky opřeny. Hbitě po něm vylezl Theopompos a už stál na pravém jeho rameni. Lehoučko se nakloniv na pravo skočil po hlavě dolů, avšak dopadl na ruce před se vztažené a učiniv na rukou přemet, stanul ihned vzpřímen, trochu se usmívaje.

Ktesias projevil své podivení několika slovy velmi uznalými, až se Theopompos zardíval.

„Sečkej, Euryleonte!“ ozval se zezadu kdosi, „já to zkusím také!“

„Keleas, Keleas! – Ach to bude vřava!“ volali jinochové.

I vystoupil jinoch, jemuž bohové dali postavu nad míru zavalitou a výraz tváře komický. Euryleon, věda jakou tíži mu bude nésti, opřel se o zemi, jako by se do ní zarýval. Keleas po něm vylezl dosti obratně. Naklonil se – jedna, dvě – avšak těžké tělo padlo k zemi nárazem takovým, že se mu snad něco stalo. Mžikem sice byl Keleas zase na nohou; avšak pravé rámě jeho viselo jaksi nepohybně. „Vymknuto!“ pravil klidně, ba s úsměvem.

Přemítáno, jak vymknutí napravit.

Tu vystoupí z řady jinochův štíhlý, vysoký Apollonides a slova nepromluviv skrčil se ramenem svým pod paži vymknutou; pak položiv vymknuté rámě přes prsa svá, rychle povstal a raněného do výšky pozdvihnul, že tento na svém rameni takřka visel. Bylo slyšeti hlasité lupnutí a radostně zvolal Keleas: „Dobře, už je to napraveno!“ Načež všichni přihlédnuvše, ovšem uviděli, že se věc podařila.

Když se Ktesias po nějakém čase do Asie zpět ubíral, setkal se kdesi s Hippokratem, nejproslavenějším té doby lékařem, jehož sláva přes věky a věky posud se skvěje na obloze řecké vzdělanosti. Dlouho spolu rozmlouvali o vymknutí kyčle; jeť známo, že v té věci byli mínění různého. Nepohodli se ani tehdá.

„Avšak jednu věc Ti povím, ó slovutný! Ve Spartě jsem viděl, kterak jistý jinoch druhu svému napravil vymknuté rámě beze všech nástrojů.“

Pozorně poslouchal božský stařec a usmívaje se, dí: „Toť opravdu způsob důmyslný; avšak kdyby ten, komu se rámě vymklo, byl těla nepatrného, bylo by třeba, aby se k němu přivěsil ještě jiný, tak aby tíže dostatečná podporovala toho, kdo napravuje.“

„Napiš to, prosím, aby věc byla uvedena ve známost obecnou a k užitku.“

Čta knihy Hippokratovy „O kloubech“, porozumíš, ó čtenáři milý, kterak Hippokratés došel známosti o způsobu napravování, právě zmíněném. My jsme přišli věci na stopu v prastarém kodexu posud neznámém, pamatovali jsme si příběh ten --: avšak, kde kodex onen se chová, jsme zapomněli načisto. A kdyby i toho kodexu nebylo, nemohla se věc tak sběhnouti?“

Závěrem otázka: Vymyslel si autor celý příběh „od A až do Z“ nebo se opírá o alespoň některá reálná fakta? Uveďme proto několik historických skutečností k osobnostem a místům, které jsou v článku zmiňovány.

Ktesias z Knidu

Ktesias z Knidu byl řecký lékař a historik pocházející z města Knidos v Karii, oblasti v západní Anatolii (dnešní součást turecké Malé Asie). Ruiny antického města jsou dodnes turistickou atrakcí na poloostrově Datca. Ktesias se narodil na konci 5. století př. n. l. V roce 405 přesídlil k perskému královskému dvoru (pravděpodobně nebyl zajat), kde byl činný jako lékař králů Daria II. a Artaxerxa II. Osobně byl také přítomen bitvě u Kunaxy v roce 401 př. n. l., v níž se Cyrus, svým otcem Dariem jmenovaný vládce Malé Asie a mladší bratr Artaxerxa II., pokusil s pomocí řeckých spojenců dosáhnout vítězství proti svému bratrovi a tím královského postavení. Ačkoliv bitva neskončila vítězstvím ani jedné ze stran, Cyrus v ní padl a Artaxerxes utrpěl několik zranění. Ktesias jej zdařile léčil a vyléčil, avšak poté, co lstí vylákaní řečtí velitelé byli sťati a i uvnitř královské rodiny došlo k několika vraždám, začal se obávat o svůj osud. Využil příležitosti stát se v roce 398 př. n. l. členem diplomatické mise na Kypr k jednáním s králem Evagorasem a aténským velitelem Konónem. V roce 397 př. n. l. ještě jako perský vyslanec také navštívil Spartu. Pak se vrátil do rodného Knidu a začal psát svůj 23dílný spis Persica, v němž podrobně podal historii Asýrie a Médey a v závěrečných deseti knihách historii Perské říše od úmrtí Xerxa roku 465 př. n. l. do roku 398 př. n. l. Popsal mimo jiné i průběh bitvy u Thermopyl (480 př. n. l.). Dalším jeho obsáhlým dílem byl spis Indica, v němž se zaměřil na historii Indie, jak ji zachytil od perských návštěvníků této země a indických obchodníků a poslů pohybujících se na perském královském dvoře. Bylo to tehdy jediné soustavné vyobrazení Indie před tažením Alexandra Velikého. V Knidu se dále věnoval své lékařské praxi, jako bývalý lékař perského královského dvora měl dostatečné renomé. Bližší údaje o jeho úmrtí nejsou známé.

Sparta

Sparta byla starověká řecká obec a hlavní město stejnojmenného městského státu nazývaného rovněž Lakedaimón. Její teritorium zahrnovalo území Lakónie na jihu Peloponéského poloostrova. Spartu založil podle legendy Lakedaimón, syn Dia a Taygéty, jenž město pojmenoval podle své manželky, dcery boha Euróta. Vznik Sparty se dle nálezů archeologů datuje do 16. až 15. století př. n. l., v období mykénské civilizace. Na konci 12. století př. n. l. vpadly do Lakónie kmeny Dórů ze severu. Dórové učinili ze Sparty své hlavní město a zhruba do poloviny 8. století př. n. l. si podrobili všechny lakónské osady. Sparta se ve starověku postupně vyvinula v jedinečný militaristický stát, díky čemuž se povznesla k pozici vojenské a politické mocnosti Řecka, kterou si podržela po celé klasické období. Spartští občané nazývali svoji obec „přirozeným ochráncem Řecka“ a jejich králové věřili, že jsou potomky mýtického hrdiny Hérakla. V současnosti se poblíž původního antického sídliště nachází moderní Sparta.

Artaxerses Mnemon

Artaxerses Mnemon (435 nebo 445 př. n. l., zemřel 358 př. n. l.). Poté, co po smrti svého otce Dariuse II. uhájil trůn před svým mladším bratrem Cyrem, musel odolávat útoku Sparťanů na své maloasijské teritorium. Problém vyřešil z dnešního pohledu tak, že „zasponzoroval“ spartské konkurenty Atéňany, Thébany a Korinťany tom smyslu, aby nedovolily Spartě další rozpínavost. V následující Korintské válce (395–387 př. n. l.) pak byli Sparťané dostatečně zaměstnání na řeckém území. Když se perskému vládci zdálo, že síla protivníků Sparty přerostla jeho očekávání, ustoupil od jejich podpory. Výsledkem byl v roce 386 př. n. l. uzavřený Královský mír umožňující nastolit perskou kontrolu nad řeckými osadami podél anatolského pobřeží Persie. Na řeckém vnitrozemí si udržela dominanci Sparta. Později se musel Antaxerxes ještě vypořádat s povstáními v Egyptě a rozsáhlou revoltou satrapů – místních vládců v Malé Asii a v Arménii. Vedle své oficiální manželky Stateiry měl král ještě údajně okolo 350 milenek, s nimiž zplodil 115 synů (o dcerách prameny mlčí). Dožil se poměrně vysokého věku, jeho ostatky jsou uloženy v královské hrobce v Persepolis v dnešním Íránu.

Eurotas

Eurotas je jméno řeky, pramenící na Peloponéském poloostrově na pomezí Lakonie a Arkádie v nadmořské výšce 430 metrů, tekoucí k jihu. Po 82 km se vlévá do Lakónského zálivu (Lakonikos Kolpos). Kromě řady přítoků ji napájejí také podvodní vývěry.

Eudoxus

Eudoxus (narozen okolo 390, zemřel okolo 337 př. n. l.), rodák z Knidu jako Ktesias, studoval nejdříve matematiku a lékařství. V 23 letech odešel do Athén, kde se věnoval dalším oborům, pravděpodobně na Platónově akademii. Pak odcestoval do Egypta, kde strávil více než rok studiem u kněží. Jako vzdělaný učitel se vrátil do maloasijského města Cyzicus na jižním břehu Marmarského moře a nakonec dorazil zpět do Athén, kde byl činný ve zmíně-né Platónově akademii. Proslul zejména jako ma-tematik a astronom, byl však odborníkem také ve fyzice, zeměpise a filozofii. Na sklonku života se vrátil do rodného Knidu.

Platonista

Platonista bylo označení jakéhosi vodou obklopeného území ve Spartě (Sparta se rozkládala na pravém břehu řeky Eurotas), kde spartští mladíci trénovali vzájemné souboje beze zbraní. Na tento umělý ostrov vedly dva mosty ozdobené sochami Herkula a Lykurga. Ve vzájemném souboji se mladí muži snažili svého soka svrhnout do vody. Výchova chlapců a mladých mužů ve Spartě měla svůj dlouholetý řád. V 7 letech přebíral výchovu chlapce stát. Státní výchova trvala u mužů až do 30 let věku. Z počátku bylo dítě přiděleno k družstvu, kterému velel 20letý mladík. Chlapci museli být zcela poslušní, od svého velitele se také učili. Měli skromnou stravu, jen lehké oblečení a chodili bosi. Trénovali běh, skok a zápas, vrhali diskem a oštěpem. Velká pozornost byla věnována výuce psaní a čtení, zpěvu a hudbě. Ve 12 letech se výchova zpřísnila. Mladíci dostávali jen velmi málo jídla. Proto směli krást, ale nesměli být chyceni. Pokud se při krádeži nechali chytit, byli potrestáni, pokud nebyli chyceni, byli pochváleni. Od 15 let spali jen na rákosí a sítích. Museli se otužovat, každý rok prošli bičováním, kdy nesměli projevit pocit bolesti. Od 20 let si nechávali narůst vousy a vlasy a stali se vojíny. Mladý muž dál cvičil se svými kolegy z družstva a směl se oženit. Teprve od 30 let se stal plnoprávným občanem.

Hippokratés

Hippokratés (460 př. n. l. až cca 377 př. n. l.) byl nejvýznamnějším představitelem tzv. Kóské školy. Je mu přisuzována nejstarší vrstva sbírky lékařských textů Corpus Hippocraticum, které položily základy medicíny jako vědeckého oboru. Snažil se o vymezení duševních poruch, lidský mozek považoval za interpreta vědomí. Bývá mu přisuzováno autorství Hippokratovy přísahy – souboru etických pravidel pro jednání lékaře, kterou na konci studia u nás skládají všichni nově promovaní absolventi lékařských fakult. U svého stěžejního díla vzhledem k střídajícím se odlišným stylům psaného textu i šíři odborného záběru nebyl pravděpodobně autorem pouze jeden člověk. Ve skutečnosti mohlo jít o jakýsi dávný výtah z obsahu lékařské knihovny na ostrově Kós, který vzhledem k četným paralelám s Hippokratovou lékařskou praxí začal být již ve starověku přisuzován právě jeho osobě.

Další jména v Albertově článku se vyskytující jsou pravděpodobně jen náhodnou autorovou volbou, aniž by souvisela s nějakou konkrétní historickou osobností (Euryleon, Theopompos, Keleas). Avšak určitě byl autorovi uvedené úvahy znám Hippokratův manévr, uváděný dodnes jako jedna z alternativ při nápravě luxace ramenního kloubu v traumatologických publikacích (2): Pacient leží na zádech, provádíme tah za končetinu abdukovanou do 30 stupňů, patou vloženou do axily je prováděn tlak na hlavici humeru, čímž dojde k repozici. V nemocničním zařízení je postup samozřejmě obezřetnější a šetrnější, v odlehlých terénních situacích však jiná možnost nebývá dosažitelná. Zkušenosti s tím mají vodáci, raftaři a horolezci v odlehlých terénech, avšak riziko tohoto poranění ve sportu je velmi časté (pád při lyžování, bruslení, hrách a dalších sportech, skok do vody, hody a vrhy a další). Lege artis však vždy je nutné RTG vyšetření a zhodnocení kostí, zda nejsou zlomené. Následuje repozice lékařem – buď bez narkózy, nebo v narkóze, přiložení fixace na 4 týdny s následnou rehabilitací.

Albertova esej svědčí o hloubce klasického vzdělání autora, zřejmě daleko hlubší, než se dostává současným studentům.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav tělovýchovného lékařství LF UK v Plzni

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: novakj@lfp.cuni.cz