Funkční neuroanatomie rodičovství

Overview

Přežití nejmenších dětí a vývoj bezpečného vztahu k lidem, kteří se o ně starají, a poté i lidem dalším je pro přežití lidského druhu fundamentální. Tento proces se opírá o vývoj raného sociálního a afektivního vztahu dítě – rodič. Základní orientační a poznávací procesy se u malých dětí objevují v prvních hodinách po porodu. Kulminují dosažením vyšších poznávacích a emočních schopností: schopností mentalizace a empatie. Teorie vazby (Bowlby a Ainsworthová) vychází z etologického pojetí, podle něhož je novorozené dítě bio-logickou evolucí „programováno“ k vyhledávání blízkosti k člověku, které o ně pečuje. Jak u dítěte, tak u člověka, který o dítě pečuje, se vyvíjí niterný pracovní model, který je reflexí jejich vzájemné vazby. Ainsworthová vytvořila experimentální protokol (Strange Situation) typ vazby mezi dítětem a člověkem, který o ně pečuje. Vazba je trojího typu: jistá (bezpečná), nejistá a dezorganizovaná. Vazba aktivuje odpověď mozku v systémech, které mají vztah k emocím a empatii. Existuje funkční anatomie mateřské lásky, která se odlišuje od funkční anatomie romantické lásky. Typy vazby se vyvíjejí do dospělosti. Z typu dětské vazby lze předpovědět tělesná onemocnění dospělých lidí. Pro lidskou kooperaci je významná tzv. rozšířená podoba vazby. Prastaré mechanismy, které jsou podkladem základních podob vazby, umožňuji unikátně lidskou vazbu ke kulturním objektům.

Klíčová slova:
malé děti – vazba – rodičovství – láska – mozek

ÚVOD

Kvalita vztahu rodičů a malých dětí má pro přežití a vývoj lidského druhu základní význam. Vývoj vztahu rodičů a malých dětí je proto předmětem značného zájmu. V prvních 18 měsících po porodu dítěte se u dětí a rodičů vyvíjejí zejména:

1. systém orientace,
2. systém poznávání,
3. intuitivní rodičovství,
4. vazba,
5. složitější socio-emoční a poznávací funkce, zejména mentalizace, empatie a sebeuvědomování (33).

Vývoj pokračuje nelineárně a individuálně do dospělosti. Behaviorální studie v současnosti rozvíjejí studie prováděné funkčními zobrazovacími metodami (42, 43). Experimenty se zvířaty dokazují, že rodičovství je u matek a tam, kde se o mláďata starají i otcové (asi 6 % zvířecích druhů a lidé), doprovázeno rozsáhlými plastickými změnami řady oblastí mozku, zvláště prefrontálních, některých frontálních a temporálních korových oblastí včetně hipokampu a změnami neurohormonálními, např. v oxytocinovém, endorfinovém, serotonergním, dopaminergním a vazopresinovém systému (24, 26). Opioidní systém má u lidí pro vznik sociální vazby větší význam než u ostatních primátů (27).

Na emoční podněty malých dětí odpovídá i mozek žen, které nerodily. Montoyaová et al. (31) vystavila 17 bezdětných žen dětskému křiku s vysokou a nízkou hladinou stresu a dětským tvářím s výrazem štěstí, smutku a výrazem neutrálním. Aktivitu mozku žen sledovala funkční magnetická rezonance. Dětský křik aktivoval oboustranně horní a střední spánkové závity, jakož i závity pre- a postcentrální. Nižší míra stresu v dětském křiku aktivovala spánkovou kůru ve vyšší míře než vyšší míra stresu. Šťastný tvářový výraz v porovnání s výrazem neutrální ve vyšší míře aktivoval ventrální striatum, nc. caudatus, ventromediální prefrontální a očnicové korové oblasti. Smutný tvářový výraz v porovnání s výrazem neutrálním aktivovala precuneus, cuneus a zadní cingulární kůru. Dětský křik tedy u bezdětných žen aktivuje oblasti, které zpracovávají zvukové a sociální podněty. Šťastná dětská tvář aktivuje oblasti, které zpracovávají odměnu, smutná dětská tvář oblasti, které zpracovávají empatickou odpověď.

SYSTÉM ORIENTACE A SYSTÉMY POZNÁVÁNÍ

Jak nejmenší děti, tak (většinou) rodiče, ale i dospělí, kteří rodiči nejsou, mají systém, jenž je vzájemně přitahuje, a vyhledávají kontakt. Jde o evoluční mechanismus zajišťující přežití druhu. Matky i děti bezprostředně po porodu vyhledávají oční kontakt v ose pohledu. (Pojmem „matka“ se rozumí jakýkoliv obvykle dospělý člověk, který je dostatečně vnímavý vůči dětským potřebám a schopný je sytit; nejčastěji jde o biologickou matku, může ji však nahradit teta, babička, otec…). Vývoj je rychlý. Experimenty dokazují, že nejmenší děti „vědí“ podstatně víc, než si lidé běžně dokážou představit. Několik příkladů:

V dětském mozku první vyzrávají primární smyslové korové oblasti. Matky se snaží zůstat uprostřed zorného pole dítěte. Jakmile se ustaví oční kontakt, matky nápadněji grimasují a vokalizují. Děti dávají přednost lidským tvářím nebo objektům, které se tváři podobají, před objekty, které tvářemi nejsou (16). Následuje vývoj specifičtějšího systému poznávání. Matky i děti odpovídají brzo po narození dítěte na vzájemné individuální znaky. Matky poznávají vlastní děti na základě vůně, křiku nebo doteku. Novorozenci rozlišují zvuk hlasu vlastní matky od zvuku hlasu jiných žen. Orientují se k matčině tváři spíš než k tváři jiných žen a dávají přednost vůni matčina mléka před mlékem jiných žen (33). Orientace nejmenších dětí k tvářovým znakům je jedním z předpokladů vzniku vazby. Většina korových oblastí mozku, které zpracovávají tvářové podněty u lidí dospělých (22), je zpracovává již u dvouměsíčních dětí. Studie provedená PET ukázala aktivitu v pravém dolním spánkovém závitu (44), prokazatelná je aktivita i v dalších korových oblastech, které zpracovávají tvářové podněty u dospělých, například v dolních čelních a horních spánkových závitech. V 1. roce života jsou však tyto oblasti na tvářové podněty relativně méně citlivé. Funkčně vyzrávají v průběhu 6.–9. měsíce života, kdy zvýšeně odpovídá na zrakové sledování mateřské tváře pravostranná čelní a spánková kůra, zatímco na tvář ženy, která matkou není, odpovídá méně.

Hoehl (13) dokázal, že je odpověď tříměsíčních dětí na zrakové sledování objektu rozmanitá, což záleží na směru pohledu druhé osoby a na jejím tvářovém výrazu. Děti věnují větší pozornost objektu, na který se druhá osoba dívá a má při tom ustrašený výraz ve tváři, než objektu, na který se druhá osoba dívá a má neutrální výraz ve tváři, nebo než objektu, od něhož má druhá osoba zrak odvrácený, v tomto případě na emočním výrazu ve tváři sledované osoby nezáleží.

Komunikace mezi matkou a dítětem je obousměrná. Jestliže v průběhu experimentu matka vytvořila „kamennou tvář“, děti zprvu protestují, jsou stresované, případně se odvrátí. Jestliže chování dítěte neodpovídá na mateřské signály, matky tlumí verbální interakci s dítětem (33).

Tří- až čtyřměsíčním dětem je možné promítat okrouhlé body, které se složí na čtverec. Následně počkat, až se děti s tím, co vidí, seznámí a poté jim promítnout kosočtverec nebo trojúhelník složený ze stejných okrouhlých bodů. Děti se déle dívají na nový obrázek než na ten, který už znají.

Tří- až čtyřměsíční děti rozlišují siluety koček od siluet psů. Novým siluetám obou druhů zvířat věnují delší pozornost než těm, které už znaly. Další experiment dokázal, že rozlišují nové podněty i uvnitř jedné kategorie. Nová silueta kočky je upoutávala víc než ta, kterou už znaly, pro psy platí to samé. Třetí pokus dokázal, že děti rozlišují kočky od psů na základě obrysu hlavy. Pro těla zvířat, která měla skryté hlavy, to neplatí. V posledním pokusu děti dobře rozlišovaly jednotlivé kočky od jednotlivých psů, a to jak jejich hlavy, tak jejich těla. Z tohoto pokusu podobně jako z dalších plyne, že již čtyřměsíční děti mají jednu z nejdůležitějších duševních schopností: dokážou v průběhu vnímání seskupovat jevy kolem sebe do kategorií. Čtyřměsíční děti vytvoří kategorii kočka domácí, do níž zahrnou nové kočky, a vyloučí například ptáky, psy, tygry a koně. V kategorii židle zahrnou nové, odlišné židle a vyloučí pohovky, postele a stoly. Jsou dokonce schopny vytvořit kategorii savec, vkládat do ní nové savce a vylučovat ptáky a ryby, stejně jako kategorii nábytek, do které vkládají nové příklady nábytku a vylučují ptáky a ryby (14, 28).

Někdy děti dají přednost novému příkladu kategorie B poté, co jim byly předvedeny již známé příklady kategorie A, ale opačně to neplatí: Jestliže se jim předvedou známé příklady kategorie B, nedají přednost novému příkladu z kategorie A. Jestliže za určitých podmínek děti, jimž jsou předváděny obrázky koček, vytvoří kategorii kočky, která vylučuje psy, pak se může stát, že nevytvoří kategorii psů, která by vylučovala kočky (35).

Mezi 3. a 4. měsícem věku začínají kojenci rozlišovat šťastný a rozhněvaný výraz tváře, která se na ně dívá. Poznávají i její výraz strachu a překvapení. Takže poznávají základní emoční výrazy v obličeji, což doložil experiment s 13 chlapci a 20 děvčaty, jimž byly 4 měsíce. Děti byly zdravé, donošené. Seděly mamince na klíně a dívaly se na fotografie hereččiny tváře. Na fotografiích byl přímý pohled a pohled nepřímý, jednou směřující doprava, podruhé doleva. První trojice těchto fotografií měla neutrální výraz v obličeji, další se usmívala, na třetí byl vidět hněvivý výraz. Snímky byly promítány v náhodném pořadí. Dětem byla snímána elektrická aktivita mozku a videokamera zaznamenávala jejich chování. Výsledky ukazují, že děti bezpečně rozlišují rozhněvaný výraz v obličeji, pokud ho doprovází přímý pohled (41).

Čtyřměsíční děti „doplňují“: Na obrazovce sledují šikmou tyčku, která se pohybuje zleva doprava. Přes tyčku je obdélník, jenž zakrývá její střední část. Děti nepřekvapuje, když se obdélník ztratí a vidí šikmou tyčku jako celek. Není pro ně tedy novým předmětem. Jestliže se jim na obrazovce objeví dvě tyčky, přičemž obdélník jejich středy zakryje a poté odkryje, pro děti novým předmětem jsou. V tomto věku jsou tedy schopné „doplnit“ jen jednu tyčku, v případě dvou je už úloha příliš složitá.

Pětiměsíční děti rozlišují mezi fyzikálně možnou a nemožnou událostí. Dívají se na kostku. Před kostkou leží obdélník, jenž rotuje kolem své delší strany přivrácené ke kostce. O kostku se jeho rotace zastaví. Jakmile se rotující obdélník o kostku nezastaví a kostkou „projde“, dívají se děti daleko déle než v předchozí situaci, jako by je to překvapilo.

Něco podobného dovedou opičky makakové. Bezpečně rozlišují možné události od událostí, které se mimo pokusnou situaci stát nemohou, bez ohledu na to, že s takovou situací nemají zkušenost. Z toho plyne, že jsou podobně jako malé děti vybaveni vrozeným systémem, který rozlišuje fyzikálně možné od fyzikálně nemožného. Dalo by se říci, že tento vrozený systém „očekává“, že se budou dít pouze fyzikálně možné věci, takže se nemůže stát, aby se rozkrojené jablko zase slepilo, stejně jako je nemožné, aby sklenice vody rozřízla jablko stejně, jako by to udělal nůž. Děti jsou tedy „intuitivní fyzikové“. V průběhu 1. roku života vědí, že se pevné předměty vzájemně nemohou prostupovat, že mohou spadnout, jsou-li na nějakém druhu vrcholu, že se neztrácejí, přestanou-li být vidět (16).

Devítiměsíční děti ještě nezvládají test cílený na získání předmětu. Při něm jsou před dítětem dva neprůhledné poklopy, jeden má dítě u pravé, druhý u levé ruky. Experimentátor ukáže dítěti hračku, pak ji vloží pod poklop, který má dítě u pravé ruky. Poklop hračku zakryje. Dítě poklop zdvihne, získává hračku. Jestliže je však v dalším kole hry vložena hračka stejným způsobem pod poklop, který má dítě u levé ruky, zdvihne dítě opět poklop, který má u ruky pravé. V dospělosti perseverují podobným způsobem lidé s poškozenými čelními laloky.

Šesti- až desetiměsíční děti začínají vytvářet kategorie už na základě abstraktních vlastností, například prostorových vztahů. Kromě toho děti tvoří kategorie pružně, podle druhu podnětu nebo úlohy. Jakmile se potkají s novou kategorií, vytvoří si její prototyp a naučí se vztahy mezi vlastnostmi, které tuto kategorii vymezují. Děti se chovají způsobem, jenž by se dal vyjádřit otázkami: Čemu je to podobné? Co to dělá? (přehled 16).

Vztah struktury a funkce v průběhu vývoje dětského „sociálního mozku“ shrnuje tabulka 1a–c.

INTUITIVNÍ RODIČOVSTVÍ

V prvních měsících následujících po porodu dítěte přizpůsobují rodiče komunikační styl poznávacích schopnostem dítěte. Proces byl pojmenován intuitivní rodičovství (32). Analýzou zrakové komunikace mezi matkou a jejím čtyřměsíčním dítětem lze dospět k odhadu typu vazby (attachment, viz níže), kterou bude dítě s matkou (a naopak) mít o 8 měsíců později (2). V průběhu prvních 3 měsíců po porodu děti i rodiče „ladí“ vzájemné odpovědi na signály komunikace. Charakteristická je například „maminkovština“, pomalejší, jednoduchá, dobře vyslovovaná „měkká“ řeč s vysokými tóny. Jde o transkulturní jev důležitý pro řečový a jazykový vývoj dítěte (23). Mimika a vokalizace dětí a matek někdy dělá doslova zrcadlový dojem. Rodiče imitují chování dětí častěji, než je tomu naopak, nicméně i novorozenci dokážou imitovat některé tvářové výrazy dospělých lidí.

Experimenty se zvířaty ukazují, že raná mateřská péče, kvalitní i opomíjející ovlivňuje stavbu a funkci mozkových systémů. Vyšetřování funkční magnetickou rezonancí (fMR) dokazuje, že se u matek, které tvrdí, že v 1. měsíci po porodu o dítě pečují, jak nejlépe dokážou, mají větší objem horních a středních čelních závitů, horního spánkového závitu a g. fusiformis. Jestliže děti plakaly, objevovala se u těchto matek vyšší aktivita středního čelního závitu, horního spánkového závitu a gyrus fusiformis. U matek s nižší mírou péče se aktivoval hipokampus, což nasvědčuje stresové odpovědi (15).

Strathearn et al. (40) předváděli 28 prvorodičkám obrázky tváří jejich 5–10 měsíců starých dětí a podobně vypadajících dětí, které jejich vlastní nebyly. Emoční výrazy v dětských tvářích byly „šťastný“, „smutný“, „neutrální“. Prezentace obrázků byl náhodná včetně střídání tváří vlastních a cizích dětí. Aktivitu mozku matek snímala fMR. Jestliže matky sledovaly šťastné tváře vlastních dětí, aktivovaly se v porovnání se sledováním neutrálních a smutných tváří vlastních dětí jakož i ve srovnání se všemi emočními výrazy tváří cizích dětí, dopaminergní oblasti: a. tegmentalis ventralis/s. nigra, striatum a oblasti čelního laloku, které zpracovávají emoční podněty (mediální prefrontální, inzulární a přední cingulární), dále oblasti, které zpracovávají kognitivní podněty (dorzolaterální prefrontální kůra) jakož i primární motorická kůra.

VAZBA

Teorie vazby (attachment theory, pojem vazba považuji za přesnější než někdy užívaný pojem „příchylnost“) se vyvíjela ve druhé polovině 20. století zejména díky práci Johna Bowlbyho, Harry F. Harlowa a Mary Salterové-Ainsworthové (5, 6, 7, 12, 37–39). Lze ji považovat za svým způsobem fundamentální, nicméně otevřenou, vyvíjející se teorii, která se neobešla bez zpřesňování a kritiky (36).

Princip teorie vazby je jednoduchý:

Mezi matkou a malým dítětem se počínaje přibližně věkem 5–7 měsíců vyvíjí obousměrná citová a poznávací vazba. Maminku může nahradit kdokoliv jiný, například babička, teta, ale i otec, kdo je dostatečně vnímavý vůči potřebám dítěte a je schopen na ně v dostatečné míře odpovídat. Především to znamená být v přítomnosti dítěte duševně přítomný, být opravdu s ním, nikoliv někde jinde. Citově významná vazba mezi matkou a malým dítěte má pro dítě základní význam pramenící z naší evoluční historie: Jde o přežití. Dobře sycená vazba dítěti říká: „Jsi v bezpečí, přežiješ.“ Na rozdíl od klasických psychoanalytických představ nejde o matku coby zdroj potravy a nejde o nic sexuálního.

Vazbu můžeme chápat jako obapolnou funkční soustavu uchovávající vzájemnou blízkost a dosažitelnost. Pro dítě je matka bezpečnou základnou, ze které zkoumá okolí, nebo si v její přítomnosti hraje. Matka i dítě si vytvářejí pracovní model jak sebe, tak druhého člena dvojice. Existují různé druhy vazby k jednomu člověku. Vazba téhož dítěte k různým členům rodiny může být různá. Vazba se vyvíjí a jde v nějaké podobě s lidmi celý jejich další život.

Základní principy teorie vazby doložily experimenty s deprivovanými makaky (12). Ainsworthová vytvořila Strange situation procedure (SSP), osmičlennou dvacetiminutovou interakci dětí kolem 12. měsíce věku s matkou a neznámým člověkem. Lze ji sledovat na videozáznamu (45). Z pozorování vyplynuly styly vazby charakterizované jak chováním dítěte, tak chováním člověka, který o ně pečuje, a to:

• vazba jistá neboli bezpečná (asi 65 % populace vyšetřované v původních souborech),
• dva typy nejisté vazby, a to úzkostná/vyhýbavá (20 % původních sestav), a úzkostná/ambivalentní/rezistentní (15 % původních sestav).

Později přibyl čtvrtý typ – dezorganizovaná vazba. Zpočátku tvořil jen jednotlivá procenta souborů. Dezorganizovanou vazbu charakterizuje chování, které značně připomíná chování těžce deprivovaných opičích mláďat (tab. 2).

Nejistá vazba poměrně často doprovází chování tzv. rušivých (intrusive) matek. Za rušivé se považuje vystupňované až krajní mateřské chování, které zasahuje do hry dítěte, kontroluje ji, vede, zakazuje, přikazuje.

Atzil et al. (1) sledovali dvojice matka – dítě v domácím prostředí. Podle typu interakce rozdělili matky na vtíravé a „synchronní“, které na rozdíl od matek vtíravých klidně sledovaly dětskou hru a zasahovaly jen v případě nutnosti. Poté matkám předváděli videozáznam chování dítěte, činnost mateřského mozku sledovala funkční magnetická rezonance. Současně matkám kontrolovali hladinu sérového oxytocinu, „hormonu vazby“. U synchronních matek se při sledování dětských akcí zvýšila aktivita levostranného nc. accumbens (ventrální striatum), tato oblast je křižovatkou neuronálního systému odměny. Činnost této oblasti byla ve funkční korelaci s emoční modulací, dále s činností sítě, které je podkladem mentalizace (viz níže), a činností sítě, která je podkladem empatie (amygdala – dolní čelní závit, horní spánkový závit – insula). U synchronních matek byla zřejmá korelace mezi činností levostranného nc. accumbens a pravostranné amygdaly. Pouze u synchronních matek byla zjištěna korelace mezi aktivitou těchto dvou oblastí a hladinou oxytocinu. U vtíravých matek byla zjištěna korelace mezi aktivitou očnicové kůry a presuplementární kůry (bezprostředně „před“ doplňkovou motorickou oblastí, která se podílí na „spouštění“ hybných akcí.

Experimenty s makaky dokládají, že se na typu vazby matka – dítě může podílet jednonukleotidový polymorfismus genu kódujícího opioidní receptor µ (9).

Experimenty se zvířaty dokazují, že expozice nenarozeného mláděte zvýšené hladině glukokortikoidů mláďata poškozuje. Bergmanová et al. (4) prospektivně sledovala 125 matek a jejich dětí před porodem až do 17. měsíce života po porodu. V 17. týdnu těhotenství byla získána amniotická tekutina, v ní byla určena koncentrace kortisolu – stresového hormonu. V 17. měsíci života byla určena kvalita vývoje dítěte stupnicemi psychomotorického vývoje dle Baileyové. Typ vazby byl určen dle Ainsworthové. Vyšší hladina kortisolu intrauterinně znamená horší vývoj poznávacích funkcí dítěte i při kontrole prenatálních, perinatálních a socioekonomických proměnných. Korelace odpovídá nejisté vazbě matka – dítě. U dětí s vazbou jistou tato korelace zjištěna nebyla.

Styl, druh, resp. typ vazby lze modifikovanými postupy měřit u předškolních dětí. Vždy milující matka je mýtus. Mnohé matky se tak nechovají. Typ vazby putuje s lidmi do dospělosti. Lidé s nejistou nebo dezorganizovanou vazbou jsou ohroženější, a to jak psychologickými obtížemi, například obtížemi s citovou intimitou a sdílením, tak psychiatrickými onemocněními, například depresí.

Jestliže jsou kupříkladu děti s dezorganizovanou vazbou vystaveny ve školním věku traumatu, je pravděpodobnost výskytu příznaků posttraumatického syndromu významně vyšší, než je tomu u dětí, jejichž vazba byla jistá. Macdonaldová et al. (29) sledovala v rámci širšího souboru 78 dětí vystavených in utero efektu kokainu. Ve věku 12 měsíců děti absolvovaly SST Ainsworthové. Dvacet jedna procent vykazovalo nejistou a/nebo dezorganizovanou vazbu. Ve věku 8,5 let bylo u dětí testováno, jak snáší simulovanou zátěž traumatem. Děti s nejistou a dezorganizovanou vazbou ji snášely podstatně hůře než děti s vazbou bezpečnou.

Teorie životní historie (life-history theories) dokazují, že se klasická teorie vazby soustředila na problematiku duševního zdraví. Optimální vazba podporuje vývoj prosociálního chování, empatie, sebe-regulace, vývoj plodných a sytících vztahů. Teorie životní historie mají za to, že člověk má při narození „zdroje“, které nějakým způsobem „investuje“, například do potomstva. Zdroje jsou přitom omezené. Výsledek bude odlišný, jestliže lidé „investují“ do kvality nebo do kvantity potomků. Typ vazby vytvořený v raném dětství se může projevit v dalším životě odpovědí, která je adaptivní ve smyslu vzniku dalších potomků. Belsky et al. (3) vyšetřoval 375 bělošských dívek ve věku 9,5–15 let. Menarche dívek s nejistou vazbou se objevovala významně dříve než menarche dívek s vazbou jistou i při kontrole věku, ve kterém se objevovala menarche jejich matek.

Puigová et al. (34) po dobu 32 let sledovala 163 lidí, kteří ve věku 12–18 měsíců absolvovali Ainsworthové SSP. Lidé, jejichž vazba byla nejistá, o 32 let později významně častěji stonali koronární chorobou srdeční, astmatem, bronchitidou, diabetem, hypertenzí a cévními mozkovými příhodami, než lidé, jejichž vazba byla bezpečná (jistá). Lze uvažovat o důsledcích chronického stresu (21).

Nejistá a dezorganizovaná vazba, citová deprivace, může být jedním (nikoliv jediným) z kořenů násilného a kriminálního chování. Nejde o osudové přímočaré určení, ale o statistickou pravděpodobnost (17). Význam má genetické pozadí, které může zrovna tak propůjčovat jak vyšší, tak nižší odolnost vůči stresu a sklonu k depresi, tak sociokulturní vztahy, tedy učení, které může být ve vztahu k jedinci příznivější nebo nepříznivé. Typ vazby se přenáší z generace do generace. Matky, které mají nejistou vazbu k vlastním dětem, měly ve vysokém podílu nejistou vazbu k vlastní matce.

U dospělých lidí lze zjistit, jaký typ vazby měli ke svým rodičům, když sami byli v dětském věku. Rovněž lze určit, jaký typ vazby mají ke svému současnému partnerovi nebo partnerce. Je čtverý: bezpečný s vysokou dávkou intimity neboli vzájemné niterné blízkosti a uspokojení, aniž by přitom narušoval autonomii; zaujatý, značně soustředěný a trvale uvažující o povaze vztahu; přezíravý, v němž jde hlavně o vlastní nezávislost a ustrašený, v němž se lidé bojí sdílené intimity a jsou sociálně vyhýbaví (tab. 3).

MENTALIZACE, EMPATIE A SEBEUVĚDOMOVÁNÍ

V době, kdy se začne vyvíjet vazba, začínají děti postupně chápat niterné stavy druhých lidí a začínají se podle toho chovat. Mluví se o intersubjektivitě, jejíž prvky se prokazují přibližně od 3. měsíce věku – primární intersubjektivita. Děti jsou si implicitně vědomy pocitů, postojů a záměrů druhého člověka. Kolem 9. měsíce si děti uvědomují, že jejich subjektivní zkušenost mohou druzí lidé sdílet, to bylo nazváno sekundární intersubjektivitou. Explicitní reprezentace, vysvětlování a předpověď chování druhých lidí na základě odhadu jejich niterných duševních stavů, například nějakého druhu přesvědčení nebo touhy, se postupně rozvíjí do schopnosti mentalizace (nazývané také teorie duševních stavů, theory of mind) (20). Souběžně se vyvíjí empatie (19).

Míra rodičovské a rozvíjející se dětské empatie je závislá na funkci sítě, jejímiž těžišti jsou u dospělých lidí očnicová, dolní čelní, premotorická, inzulární, cingulární a temporoparietální kůra (10) (obr. 1).

Míra rodičovské a rozvíjející se dětské mentalizace je závislá na funkci sítě tvořené temporoparietální junkcí oboustranně, mediální prefrontální kůrou a zadní cingulární kůrou (8, 18, 20) (obr. 2).

Postupně se rozvíjí a propojuje implicitní (defaultní) systém, jehož výstavba se plně dokončuje podobně jako výstavba předchozích funkčních systémů až koncem dospívání (20) (obr. 3).

ROZŠÍŘENÁ VAZBA

Moll a de Oliviera-Souza (30) mají za to, že do rámce lidského morálního poznávání spadá rozšířená podoba vazby. Ta je souborem lidského afiliativního chování v kulturním kontextu. V principu stejné systémy a mechanismus, které umožňují tvorbu vazby dítě – matka, umožňují i vazbu k abstraktním ideám, předmětům, víře a kulturním objektům. Rozšířená vazba pomáhá vysvětlovat mimořádně vysokou úroveň kooperace mezi nepříbuznými jedinci v lidských společnostech.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. František Koukolík, DrSc.

Oddělení patologie a molekulární medicíny

Národní referenční laboratoř prionových chorob

Thomayerova nemocnice

Vídeňská 800, 140 59 Praha 4 – Krč

e-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz