Prof. MUDr. Rostislav Koďousek, Dr.Sc. in memoriam

Jsou zprávy, které sdělujeme s lítostí a smutkem. Jednou z takových zpráv je ta o úmrtí prof. MUDr. Rostislava Koďouska, Dr.Sc.

V roce 1951 promoval na UK v Praze, pak působil jako odborný asistent na Ústavu patologie LF UK v Hradci Králové u profesora Fingerlanda, od roku 1953 jako odborný asistent, později docent a od roku 1982 do dnešního dne jako profesor na Ústavu patologie LF UP v Olomouci, v letech 1974–1994 ve funkci přednosty. Byl uznávaným vysokoškolským učitelem, vedl oborovou radu doktorského studijního programu a publikoval prioritní vědecké práce. Byl autorem a spoluautorem řady učebnic, jako školitel úspěšně dovedl k obhajobě dizertační práce mnoho svých kolegů.

Roku 1962 obhájil kandidátskou dizertační práci na téma: „Histochemie lidské hypofysy a v roce 1966 obhájil habilitační práci na téma: „Patologie a histochemie střevních karcinoidů“. Jeho doktorská dizertační práce se týkala prioritního objevu nové nemoci – diseminované granulomatózní adiaspiromykózy a byla obhájena na Karlově univerzitě v roce 1978. V letech 1956 a 1967 získal specializační atestace z oboru patologická anatomie a v roce 1982 byl jmenován profesorem.

Profesor Koďousek patřil k našim předním odborníkům v oblasti histologické diagnostiky infekčních a parazitárních onemocnění. Dlouhé roky byl členem výboru Společnosti českých (dříve československých) patologů JEP a předseda Cytodiagnostické sekce.

Absolvoval studijní a přednáškové pobyty na významných zahraničních pracovištích v Lipsku, Malmö, Schwerinu, Bonnu a dalších.

Zájem o kvalitní laboratorní diagnostiku nemocí ho vedl k myšlence založit na svém ústavu Výzkumnou laboratoř histochemie, která představovala po dlouhá léta špičku nejen v Československu. Přispěl významnou měrou rozvoji metodické základny histochemie, stal se autorem prací popisujících a zavádějících nové metody detekce glycidů, lipidů, enzymů, stopových prvků aj. ve tkáních.

K jeho hlavním odborným zájmům patřila etiologie různých onemocnění, zejména infekčních (bakteriálních, mykotických, virových, prionových a parazitárních). Dále se intenzivně zabýval diagnostikou průběhu ischemických změn v CNS a myokardu (průkazu enzymů tkáňového dýchání jako zdrojů energie nezbytné pro zachování a správnou funkci těchto orgánů). 

Profesor Koďousek se velkou měrou podílel na rozvoji lidského poznání, byl autorem řady prioritních prací, které posunuly lékařskou vědu významně kupředu. Jeho činnost přesahovala hranice České republiky. V letech 1961, 1971 a 1975 získal Ceny ministra zdravotnictví za mimořádně úspěšné řešení významných výzkumných projektů a v letech 1986 a 2006 byla jeho práce oceněna udělením Zlatých medailí UP za zásluhy, v roce 2006 i udělením Medaile ČLS JEP.

Svůj život naplnil tvůrčí vědeckou prací a výchovou celé plejády svých spolupracovníků, kteří na něj budou vzpomínat s vděčností. Vy, kteří jste ho znali, vzpomeňte na tuto vynikající, a přitom skromnou osobnost s námi.

prof. MUDr. Jiří Ehrmann, Ph.D.

prof. MUDr. Zdeněk Kolář, CSc.

Prof. MUDr. R. Koďousek, DrSc. (1. 7. 1926 – 14. 3. 2021)

Vyjmenovávat vědecké úspěchy prof. MUDr. R. Koďouska, DrSc., našeho učitele, není cílem tohoto článku. Tím se budou jistě zaobírat jiní autoři. Zmínil bych pouze jeho objev mikrobiální podstaty Whippleho choroby na počátku šedesátých let a první popsaný případ lidské Adiaspiromykózy u nás na začátku sedmdesátých let minulého století. Chtěl bych přinést jen několik osobních vzpomínek a střípků z jeho života, které uvízly v mé paměti. Mají ukázat i lidský rozměr jeho osobnosti.

Pan profesor patřil k lidem, kteří mají přirozené nadání. Ať dělal jakoukoliv činnost, vždy se to snažil dělat, jak pan profesor říkal, na „hundertzwanzig“ procent. Pakliže usoudil, že by k takto vysoce položené laťce nedosáhl, začal se věnovat raději něčemu jinému. Vlastně ani nemusel být patologem. Stačilo málo a k medicině se vůbec nedostal. Když bydlel v Hradci Králové, měl umělecké sklony, hrál na housle a vždy si myslel, že jeho kariéra bude umělecká, že bude houslový virtuóz. Měl k tomu všechny předpoklady. Hudba ho bavila, měl dlouhé štíhlé prsty a velký cit pro přesnost a dokonalost. Jenže přišla okupace Československa. Němci zavřeli vysoké školy a také vyšší ročníky gymnázia a mladí byli nuceně nasazeni na práci do Německa. Šestnáctileté nebo sedmnáctileté kluky poslali před komisi kdesi u Prahy. Museli se svléknout do naha a komise posuzovala, jestli ten či onen je po fyzické stránce schopen pomocné služby u dělostřelců. A když před komisí předstoupil student Koďousek, samá ruka, samá noha, zkrátka hubené vyžle, tak jeden z komise řekl: „Tenhle ten ne. Ten by ty dělostřelecké náboje ani nezvedl. Zpátky do Hradce Králové“. Poslali ho jako pomocnou sílu do nemocnice. Jenže tam již bylo na všech klinikách plno, jediné volné místo bylo na patologii, kde Rostislav Koďousek dostal pracovní zařazení a stal se „pomocníkem pitevních sanitářů“, převážel zemřelé z nemocničních oddělení na patologii apod. Když ho tam přijímali jen tak škvírou mezi dveřmi viděl mrtvolu a to bylo poprvé v jeho životě. Přednostou patologie byl prof. A. Fingerland a ten brzy zjistil, že tento mladík má nevšední zájem o vše, co se na oddělení odehrávalo. Začal se mu věnovat. Naučil ho barvit histologické preparáty, učil ho histologii, anatomii, odebírat tkáně na vyšetření, fotografovat, vyvolávat filmy a dělat fotografie. Takže, když byl po válce přijatý na Lékařskou fakultu v Hradci Králové, měl před svými ročníkovými kolegy poměrně značný vědomostní náskok.

Ptal jsem se kdysi pana profesora, jestli nechtěl dál pokračovat v umělecké dráze houslisty. Říkal mi, že jednou po válce šel na koncert Vlachova kvarteta, kde hrál na pódiu jeho kamarád Václav Snítil, s kterým svoji uměleckou kariéru začínal (později se stal významným umělcem, houslovým virtuózem a profesorem na Akademii múzických umění v Praze. Zemřel v červenci 2015). Velice se ho vnitřně dotklo, že on musí sedět dole pod pódiem jako divák a posluchač, zatím co jeho o dva roky mladší kamarád hraje na pódiu. Považoval to za krutou osudovou nespravedlnost. Rozbušilo se mu přitom srdce a už nebyl schopen se hudbou zaobírat a na hru na housle od té doby zcela zanevřel.

Prof. Koďouska jsem znal od svých studentských let. První setkání s nim bylo na praktických cvičeních v tehdejší staré patologii, která byla v nízké cihlové budově hned vedle nynějšího ředitelství FN v Olomouci. Budova už dávno nestojí, ale vzpomínky zůstávají. Při praktiku přišel do místnosti takový mě neznámý kolega, kterého jsem považoval za volontéra či demonstrátora. Divné bylo, že se začal ptát na odborné věci. Chtěl, abych mu řekl, jaké jsou změny na srdci u infarktu. Tvářil jsem se poněkud pobouřeně a otráveně, z toho, že si mě nějaký demonstrátor dovoluje zkoušet. Teprve až odešel, kolegové mi řekli „člověče, to byl první asistent“. Pan profesor vždycky vypadal neobyčejně mladě a svěže ve srovnání se stejně starými kolegy. A když jsem po promoci nastoupil na Ústav patologie, tak byl pan profesor vizuálně na naší úrovni. Sám mi vyprávěl jednu příhodu s mediky. Přednášel a jak to tak bývalo, někteří studenti se přednášky neúčastnili a stáli před posluchárnou. A když tehdy ještě asistent Koďousek skončil a odcházel z posluchárny, jeden student se k němu otočil a zeptal se ho: „Ty, ještě tam caní ?“ a pan asistent odpověděl „už ne, právě docanil“ a odešel.

Pan profesor byl velmi pohledný a svým atraktivním vzhledem oslnil mnoho žen, lékařek i laborantek, které mu dávaly najevo svoje sympatie, ale na to pan profesor absolutně nereagoval, dokonce nám mladým se zdálo, že vůbec neví, co by ty hezké ženy od něho očekávaly. Jediné téma, o kterém by s nimi chtěl mluvit byla patologie a především v šedesátých letech histochemie. Živě si vzpomínám na ty nádherné barevné diapozitivy, kterých měl pan profesor stovky a zasvěceně o nich dovedl hovořit. Patřil ve své době k nejlepším histochemikům celé republiky a z nich trojice Lojda, Elleder a Koďousek patřila k těm nejznámějším. Všechny ty velice citlivé a náročné metody mu dělala jeho pravá ruka, paní Božena Krylová, velice chytrá, inteligentní, pečlivá a pracovitá laborantka, které si pan profesor nesmírně cenil. Říkal: „vše co jsem v histochemii udělal, je díky paní Božence“.

Jednou z pozoruhodných vlastností pana profesora bylo, že ani s postupujícím věkem nepřibíral na váze. A teprve postupně, když jsem ho poznával blíže, jsem zjistil, že pan profesor v podstatě nic nejí nebo přesněji řečeno, jí velmi málo. Dobré jídlo mu nic neříkalo a alkohol nepil. V jídle viděl pouze uhlohydráty, tuky, proteiny a vitaminy. Vzpomínám si na řadu nejrůznějších ústavních oslav spojených s hodováním a popíjením, ale jenom ojediněle jsem viděl pana profesora s jídlem na talíři. To jsme si mysleli, že je pan profesor třeba najezený, byl na obědě a nechce dál nic jíst. Ale i později, když jsme se zúčastňovali oslav, sjezdů a rautů na nejrůznějších místech republiky, kam jsme museli poměrně dlouho jet a měli jsme tudíž pana profesora pod kontrolou, jsme zjistili, že ani tady nic nejí. Vzpomínám si, když naše skupinka mladých doktorů stála kolem rautového stolu, pan profesor se k nám nepozorovaně přiblížil a jen tak, jakoby mimochodem prohodil: „No jo, jak říkal pan profesor Fingerland – nevadí, že jsme ve vědě nuly, hlavně že nám fungují mandibuly“. V tu ránu jsme měli po chuti. Tuto průpovídku jsme slýchávali poměrně dosti často a tak jsme začali při těchto příležitostech pohyb pana profesora bedlivě sledovat, a když se k nám začal blížit, pomalu jsme se přesouvali na opačný konec místnosti.

V pozdějších letech jsme s obdivem sledovali jeho každodenní péči o jeho milovanou nemocnou manželku Věru. Pravidelně, každý den odcházel s jídlonosičem do závodní jídelny Fakultní nemocnice odkud ji přinášel oběd, když již sama nemohla chodit. To trvalo několik roků, ale bohužel stav jeho ženy se nelepšil a nakonec zemřela. To byla pro pana profesora obrovská rána, která se nezhojila do konce života. Stále se s tím nemohl vyrovnat. Stále na ni vzpomínal a při rozhovoru mi vždycky nakonec řekl: „Ty se máš. Máš vedle sebe svoji ženu Janu, já už Věru nemám“. Vím, že jeho rodina se mu velmi věnovala a snažila se mu tuto bolestnou ztrátu aspoň trochu nahradit.

Za panem profesorem jsem se občas docházel, i když jsem pracoval v Brně a později v Ostravě. Někdy v polovině února 2013 jsem pana profesora Koďouska také navštívil. Byl poněkud roztrpčený tím, že se musí stěhovat do nové budovy, kam se stěhuje celý ústav. Říkal, že je to tam malé, že bude muset polovinu věcí vyházet a že je to škoda. Pak jsme zabrousili na studenty a jejich slovní projevy, které se skládají z nadměrného užívání slov super, v pohodě atd. Nato mi pan profesor řekl jednu příhodu z nějakého supermarketu, který navštívil. V obchodě byly všude velké nápisy se slovy SUPER CENY. Pan profesor to chvíli sledoval, a když se v jeho blízkosti objevil jakýsi zaměstnanec prodejny tak mu povídá: „Poslyšte, mladý muži, tady máte všude napsáno, že máte super ceny, ale ono slovo super znamená nejvyšší. Znamená to tedy, že máte nejvyšší ceny?“ Prodavač na něho vytřeštil oči a chvíli nevěděl, jestli si pan profesor z něho dělá legraci nebo to myslí vážně. Toho pan profesor využil a řekl mu: „Tam by mělo být spíše super nízké ceny, nemyslíte?“ Ponechal zkoprnělého zaměstnance prodejny svému osudu a odkráčel. Oba jsme se tomu s chutí zasmáli.

Pan profesor se stále udržoval ve výborné kondici. Ve svých 77 letech vydal velice užitečnou knížku o mykózách „Lékařsky významná mykotická onemocnění člověka“. Taková příručka nebyla v české literatuře dosud publikována a domnívám se, že kdyby byla vydaná v angličtině, měla by velký úspěch i v zahraničí. Měl archiv bioptických a nekroptických preparátů, které měl doma pečlivě seřazené a zkatalogizované. Každý preparát byl popsán. Nejstarší preparáty pocházely z padesátých let minulého století. Ve velkém sešitě s tvrdými deskami byla uvedena nejen diagnóza a barvení, ale také velmi pečlivě zapsané kdo a kdy mu preparát poslal či daroval a pan profesor nikdy neopomněl uvést dárce při veřejné prezentaci. A to i v případě, že příslušný dárce již dávno nežije. Považoval jsem to za poctu, když mi pan profesor některé preparáty půjčil, abych je použil pro připravovaný atlas určený jako výukový materiál pro studenty všeobecného lékařství Lékařské fakulty v Ostravě.

Pan profesor byl pro nás, kdysi mladé, jako maják, který nám ukazoval směr, kudy jsme měli jít nejen v patologii. Byl pro nás sluncem, z kterého jsme brali energii a hřejivé teplo. Pravda, někdy byl až příliš soustředěný na svoje vědecké problémy a některé aspekty praktického života odsouval do pozadí. Zůstane navždy v našich srdcích, v srdcích těch, kteří měli čest a štěstí ho poznat.

 Jirka Mačák