Neuronální ceroid lipofuscinózy. Závěrečná

Neuronální ceroid lipofuscinózy představují skupinu dědičně podmíněných autosomálně recesiv-ních (výjimečně dominantních) onemocnění, která vzdorovala a do jisté míry stále vzdoruje defi-nitivnímu objasnění podstaty na molekulární úrovni. Společným rysem všech forem na klinickéúrovni je těžké neurologické postižení, provázené, kromě výjimek, postižením retinálním. Visce-rální příznaky, přes přítomnost střádání, nejsou známy, nebo jsou zcela výjimečné. Dnes je známocelé spektrum variant klinického průběhu, v němž však existují určité standardní historickéfenotypy, z nichž většina byla přiřazena určitému genotypu. Na úrovni buněčné jde o procescharakterizovatelný jako dědičně podmíněné lyzosomální střádání autofluorescentního hydrofob-ního materiálu, jehož podstatnou součástí jsou hydrofobní proteiny, zejména podjednotka c mito-chondriální ATP syntetázy a estery dolicholu s pyrofosfátem vázaným na cukerný řetězec bohatýna manózu. U jedné z forem (NCL1) je dominantním proteinem dvojice saposinů (A, D). Elektro-noptický vzhled je z největší části membranózní o různém uspořádání a periodicitě membrán,s různou tendencí ke kondenzaci nebo vakuolární distenzi nebo je zcela amorfní. Následky tohotoprocesu jsou pro biologii postižených buněk diametrálně odlišné. Neurony CNS zanikají, zatímcou ostatních postižených buněk jsou změny minimální. Patogeneze na molekulární úrovni začalabýt rozpoznávána teprve zavedením molekulárně genetických technik, pomocí kterých byla obje-vena skupina genů zodpovědných za klasické historické fenotypy. Tak původní infantilní forma(NC1) je dnes definována jako deficit palmitoylprotein thioesterázy (gen v lokusu 1p32), původnípozdně infantilní forma (NCL2) jako deficit pepstatin resistentní proteinázy (gen v lokusu11p15.5) a původní juvenilní forma (NCL3) jako defekt genu v lokusu 16p11.2-12.3, jehož proteinpostrádá doposud jakoukoliv funkční specifikaci. U tzv. časně juvenilní formy, zvané též varian-tní pozdně infantilní, byly prokázány dva kandidátní geny, jeden v lokusu 13q21 (NCL5), druhýv lokusu 15q21-23 (NCL6). Nejméně probádaná je stále forma adultní (Kufsova). V poslední době seobjevily dvě další formy NCL se samostatnými lokusy. Díky zavedení molekulárně genetickédiagnostiky se daří prokazovat v každém genotypu, vedle standardních fenotypů, řadu dalšíchfenotypových variant. Původní historické dělení NCL na bázi fenotypu se tak definitivně změnilona klasifikaci založenou na bázi genotypu a biochemie.

Klíčová slova:
neuronální ceroid lipofuscinóza - lyzosomální střádání - molekulární patogeneze -