Profesor Josef Houštěk (25. 7. 1913 – 22. 9. 1994) a vznik primární péče v pediatrii
Published in:
Čes-slov Pediat 2024; 79 (5): 249-250.
Category:
Editorial
Před 30 lety zemřel profesor Josef Houštěk, jehož osobnost pro několik generací představovala neotřesitelný středobod české pediatrie. Před časem jsme k jeho stému jubileu uspořádali slavnostní seminář, na kterém promluvili profesoři Miloš Máček, Josef Koutecký, Jan Janda, docentka Věra Vávrová, tehdejší děkan 2. lékařské fakulty spectabilis docent Ondřej Hrušák a praktický lékař pro děti a dorost MUDr. Bohuslav Procházka. Spolu s profesorem Janem Starým jsme seminář uzavřeli rozvahou na téma: „Náš učitel pediatrie prof. Houštěk: Poslední monarcha, nebo první vizionář?“
Respektovali jsme přání rodiny, která si nepřála uskutečnit plánované vydání souboru přednášek formou pamětního tisku. Čas plyne a jednotlivé osobní vzpomínky, včetně některých kontroverzních, jsou pozapomenuty. Po dalším desetiletí zřetelněji a bez emocí vnímáme komplikovanou roli silných osobností v medicíně v abnormálních podmínkách let 1948–1989.
České pediatrii v té době vtiskly novou podobu dva protipóly: Josef Houštěk, žák profesora Brdlíka, zakladatel a téměř nepřetržitě děkan Fakulty dětského lékařství, a Věra Kazimourová, ředitelka Dětské fakultní nemocnice na Karlově a po jejím přestěhování ředitelka Fakultní nemocnice s poliklinikou v Motole, která získala výtečný základ pediatrie u prof. Epsteina na Bulovce a poté rychle přestoupila do řídících funkcí, nejdříve jako vedoucí odboru zdravotnictví Obvodního národního výboru (ONV) a zakladatelka Obvodního ústavu národního zdraví (OÚNZ) v Praze 8.
Pediatrická péče koncem 40. let 20. století vyžadovala reformu. O tristní situaci referoval v Pediatrických listech MUDr. Otto Bradáč:(1) „Započala velká akce ministerstva zdravotnictví na okresech Sedlčany, Milevsko, Votice, Neveklov, kde v r. 1945 pohybovala se kojenecká úmrtnost mezi 17,7 až 25,7 %, což je jedna z největších v Čechách i na Moravě. Působil jsem tam v září a říjnu 1947. Jde o území značně kulturně a hospodářsky zaostalé. Průmysl není žádný, muži, ženy i děti pracují těžce na políčkách, která utíkají strmě do strání, půda je málo úrodná. Lidé jsou udření, zakřiknutí. Bydlení je často hygienicky závadné, každé druhé dítě jeví známky rachitis, ani v okresních městech není vodovod. Pleny pro kojence jsou nedostupným luxusem, děti jsou baleny do všelijakých hadříků močí čpících, vyvařování plen považují matky za zbytečné.
Nejbližší dětská oddělení nemocnic byla až v Praze a Budějovicích, nyní v Táboře. Porodních asistentek jsem zjistil čtyři – vesměs nad 50 let bez běžných znalostí hygienických, o správné výživě, olizovaly před námi dudlíky ústy plnými vykotlaných zubů. Dětské poradny vedené obvodními lékaři byly většinou jen na papíře. Faráři a kaplani jsou velmi pokrokoví, vycházejí nám všemožně vstříc, na naše přání ze všech kazatelen každou neděli nabádají matky, aby navštěvovaly naše poradny.“
Na zrodu jednotné primární pediatrické péče se podílela MUDr. Věra Kazimourová:(2) „V důsledku přijetí zákona o jednotné léčebné a preventivní péči 103 z roku 1951 byly rušeny nemocenské pojišťovny a vznikaly ústavy národního zdraví. Při budování ústavu národního zdraví jsem musela vycházet ze stavu lékařů, kteří tehdy na Praze 8 byli. Bylo tam osm praktických lékařů, dva dětští lékaři a jeden gynekolog, a všichni si tam do té doby, přestože Libeň a Kobylisy byly chudé dělnické čtvrti, žili velice dobře. Soukromá praxe, kde přijímali od pacientů přímo peníze, jim většinou stačila na vedení domácnosti a běžné potřeby a ke konci roku dostávali od pojišťovny vyúčtování, které bývalo dvě stě tisíc korun, ale i více, což jim pomáhalo v udržování vyšší životní úrovně.
Bylo skutečným problémem vyjít s těmito lékaři a přimět je k tomu, aby pracovali za plat, který byl směšný proti jejich dřívějším příjmům. Platili jsme jim asi dva tisíce měsíčně, s čímž byly velmi nespokojené především jejich manželky. Ke cti těchto lékařů je třeba říci, že až na nepatrné výjimky chápali úkoly sjednoceného zdravotnictví, někteří dokonce oceňovali přednosti a možnosti socialistického zdravotnictví a snažili se spolupracovat. Většinou to byli lidé bezpartijní. Jediný z nich, Rudolf Bezděkovský, byl členem strany a ten mi byl neochvějnou oporou.“
O dvě desetiletí později, v roce 1973, bilancují profesoři Houštěk a Kubát na stánkách Československé pediatrie:(3) „Mezi nejúspěšnější kapitoly našeho budování náleží péče o zdraví našich dětí a matek, nejen na úseku zdravotnickém, ale i na úseku výchovném a sociálním. Dnes se nám zdají některé skutečnosti samozřejmostí, avšak vzpomeňme úsilí o rozvoj prenatální péče o ženy, o ústavní porody, o péči o novorozence a nedonošené děti. Jak veliké prostředky a počty pracovníků poskytla strana a vláda na vybudování sítě dětských zdravotnických zařízení v terénu, v okresech i krajích, vznikly nové dětské kliniky, výzkumné pediatrické ústavy, fakulta dětského lékařství a pediatrické směry.“
Jednotný centralizovaný systém, který prof. Josef Houštěk pomáhal budovat a který využil k věhlasu pediatrie i věhlasu svému, přinesl již během 50. let 20. století úžasné výsledky: vznikla celoplošná síť primární pediatrické péče i síť dětských oddělení nemocnic. Díky antibiotikům a očkování se podařilo řešit infekční nemoci – do té doby hlavní problém pediatrie. Jednotné preventivní programy umožnily eradikovat rachitidu, jódový deficit, proteoenergetickou malnutrici. Kojenecká úmrtnost klesla z hodnoty 64,2 promile v roce 1950 na 20,0 promile v roce 1960, což bylo číslo v té době významně nižší než ve většině evropských zemí. K úspěchům zdravotnictví přispívala také robustní výchozí ekonomická základna země – vždyť Československo mělo mezi světovými válkami desátou nejvýkonnější ekonomiku světa.
Bohužel, přednosti nového systému se již v následujícím desetiletí vyčerpaly a v pediatrických demografických ukazatelích začala naše zem za západní Evropou zaostávat. Ekonomika slábla vlivem nekompetentního managementu a nepřetržitého odlivu bohatství do jiných komunistických zemí. Uzavření hranic přerušilo kontakt se světem, finanční nouze vedla k opožděnému a obtížnému zavádění nových léků a technologií. Nastupující „normalizace“ v 70. letech zavedla výběr vedoucích pracovníků podle politických, nikoliv odborných kritérií a došlo k těžkým ztrátám intelektuálního potenciálu vlivem emigrace a personálních čistek.
Prof. Houštěk to viděl a vnímal, ale měl omezené možnosti a chuť k řešení. V jedné oblasti ale zůstal nekompromisní: stále usiloval o kvalitu výuky studentů medicíny na „své“ fakultě. A právě kvalitní medicínské a pediatrické vzdělání z éry prof. Houšťka bylo nepochybně předpokladem nového rozmachu české pediatrie a neonatologie v 90. letech, který nás přivedl zpět mezi nejúspěšnější země světa. Na tomto úspěchu se podílí jak primární pediatrická péče, tak nemocniční pediatrie a pediatrický výzkum.
Jan Lebl
Sources
1.
Bradáč O. Referát o poradenství na Sedlčansku v rámci akce na potlačení kojenecké úmrtnosti. Pediatrické listy 1948; 3: 38–39.
2.
Kazimourová V. Vzpomínky tety Kazi. Privátní tisk, nedatováno: 65–66.
3.
Houštěk J, Kubát K. Dvacet pět let Vítězného února. Československá pediatrie 1973; 28: 53.
Labels
Neonatology Paediatrics General practitioner for children and adolescentsArticle was published in
Czech-Slovak Pediatrics
2024 Issue 5
Most read in this issue
- Inherited disorders of lipid metabolism (lipoproteins, fatty acids, cholesterol and sphingolipids)
- Epidemiological aspects of selected respiratory viruses in children with recurrent respiratory infections
- Emergence delirium in children: up to date for pediatricians