K dějinám lékárny Milosrdných bratří ve Skalici do roku 1919

Práce na základě archivních materiálů a literárních zdrojů prezentuje údaje k dějinám lékárny Hospitálského řádu sv. Jana z Boha – Milosrdných bratří ve Skalici na Slovensku do roku 1919. Milosrdní bratři se ve Skalici usadili v roce 1796. Ve svém konventu provozovali lékárnu a nemocnici. Práce charakterizuje působení Milosrdných bratří ve městě, popisuje jejich lékárnu, její příruční knihovnu, věnuje se vývoji zásobování lékárny léčivy a personálnímu zajištění jejího provozu.

Klíčová slova:
Milosrdní bratři – klášterní lékárny – Skalica

Úvod

Město Skalica (německy Skalitz, maďarsky Szakolca) leží na západním Slovensku, u česko-slovenských hranic, v okrese Skalica, v Trnavském kraji, na území bývalé Nitranské župy. V roce 1372 jí uherský král Ludvík I. (1342–1382) udělil výsady svobodného královského města. Zřejmě ho k tomu vedla strategická poloha města poblíž hranic uherského a českého království. Město se již v 15. století stalo významným centrem hospodářského, kulturního a duchovního života.

První zmínka o organizované sociální péči ve Skalici se vztahuje na městský špitál – starobinec a pochází z roku 1431, kdy Štibor ze Štiboric, pan z Beckova daroval ústavu významný majetek. Od konce 17. století byl ve Skalici trvale obsazen úřad městského lékaře (fyzika), který kromě léčení vykonával také dozor nad činností ranhojičů, porodních bab, lékárníků, péči o veřejnou hygienu, dozor nad dobytkem a potravinami ¹⁾.

První písemná zmínka o lékárně ve Skalici pochází z roku 1646, jde o inventář zařízení, který byl vyhotoven po smrti lékárníka Jana Aythenstetta ²⁾. Jedinou veřejnou lékárnu ve městě v roce 1740 převzali příslušníci jezuitského řádu. První zmínka o řádovém lékárníkovi pochází z roku 1741. Lékárna, jako jediná ve Skalici, měla právo veřejného výdeje. Po zrušení jezuitského řádu (1773) byla v roce 1775 vydražena, a dostala se do rukou trnavského lékárníka Josef Nováka ³⁾.

Milosrdní bratři ve Skalici

Skalický konvent Milosrdných bratří Nejsvětější Trojice byl založen v roce 1796. Zakládající listina konventu ⁴⁾ uvádí, že na základě žádosti vedení města Skalica založil ostřihomský arcibiskup a primas uherský Josef Batthyány nadaci na 12 000 zlatých pro Milosrdné bratry ve Skalici. Žádost Skaličanů byla potvrzena samotným uherským králem Františkem I. (panovníkem byl v letech 1792–1835) v roce 1797. Finanční prostředky řádu poskytlo i město: 80 florenů ročně na každého nemocného, 160 florenů na nemocniční potřeby a 400 florenů na zařízení lékárny ¹⁾.

Konventní budova Milosrdných bratří nebyla novostavbou, bratři dostali budovu bývalého karmelitánského kláštera s kostelem (obr. 1). Karmelitáni působili ve Skalici od roku 1699 do zrušení řádu panovníkem Josefem II. (1780–1790) v roce 1784 5).

Za napoleonských válek poskytovala řádová nemocnice Milosrdných bratří ošetřování raněným vojákům a měla důležité postavení v době tyfových epidemií na počátku 19. století (1806, 1089–1810) ¹⁾.

Skalický konvent Milosrdných bratří původně příslušel germánské řádové provincii. Po vzniku samostatné uherské provincie v roce 1856 byl začleněn do této provincie, jejíž součástí zůstal až do vzniku československé provincie v roce 1919. Mezi nemocnicemi Milosrdných bratří na území tehdejšího Uherska patřil skalický ústav mezi menší a k navýšení počtu jeho lůžek došlo až po první světové válce. Vývoj počtu lůžek a počtu ošetřovaných pacientů v skalické nemocnici v letech 1871–1915 prezentuje tabulka 1.

Na přelomu 19. a 20. a v prvních letech 20. století měl ústav vážné finanční problémy. Starosta Skalice Vojtěch Buzinkay v dopise z 23. listopadu 1872 informoval provinciála Milosrdných bratří o tom, že prior Petr Gernya (1860–1875) nevede řádně konvent a za dobu jeho vedení ztratil řád Milosrdných bratří mnoho ze svého dobrého jména ¹⁵⁾. V roce 1899 prior Ludvík Szepesi požádal o poskytnutí jakéhokoliv vyřazeného nábytku (stoly, židle, skříně, postele) z Budapešti. Jak píše: „Místa máme dost, ale nemáme ani nejnutnější nábytek“ ¹⁶⁾.

V letech první světové války ošetřovali v nemocnici 42 vojáků za finančního přispívání Červeného kříže a dalších 20 zraněných za peníze řádu, za které však náhradu od Červeného kříže nedostali ¹⁷⁾.

Konventní lékárna

Lékárna Milosrdných bratří byla v rámci konventu založena hned po příchodu řeholníků do Skalice, tzn. v roce 1796. Některé literární zdroje ^{2, 18)} nesprávně uvádějí rok 1769, zřejmě z důvodu tiskové chyby. Kromě vzpomínaného finančního příspěvku města na provoz lékárny dostali řeholníci také zařízení bývalé jezuitské lékárny.

Lékárna byla umístěna v budově konventu, na průčelí směrovaném do ulice, s vchodem ve středu klášterní části komplexu.

O nejstarších známých dochovaných inventářích, popisujících zařízení lékárny z let 1810–1813, referuje Fundárek ²⁾. V době vzniku těchto dokumentů měla lékárna tyto místnosti: oficínu, laboratoř, aquarium a herbárium.

Inventář lékárny z roku 1868 ¹⁹⁾, vyhotovený v německém jazyce provizorem Optatem Stepanskym 31. prosince 1868, uvádí následující místnosti lékárny:

• oficína (Officin),
• pokoj lékárníka (Apothekerzimmer),
• umyvárna (Wasch),
• 1. laboratoř (Laboratorium 1),
• 2. laboratoř (Laboratorium 2),
• materiálka (Materialkammer),
• sklep (Keller) – aquarium,
• půda (Kräuterboden) – herbarium.

Z korespondence skalického priora a uherského provinciála z roku 1904 se dozvídáme, že lékárna byla na přelomu 19. a 20. století ve velmi zanedbaném stavu, což prior připisuje provizorům Levinovi Königovi a Linusovi Argayovi ²⁰⁾. Situace se zřejmě nezlepšila ani v letech 1905 a 1906. Prior Szepesi ve svém dopise ze dne 12. května 1906 informuje provinciála o tom, že provizor Levin König je těžce nemocný, ze dne na den se zhoršuje jeho paměť a není schopen vést lékárnu ²¹⁾. Zápis vyhotoven u příležitosti předání lékárny novému provizorovi 2. září 1911 obsahuje informaci o tom, že v zařízení lékárny je mnoho nedostatků a většina lékárenských stojatek je téměř úplně prázdná ²²⁾. O tom, že se nedostatky nepodařilo odstranit ani v následujících letech, vypovídá zápis o vizitaci lékárny župním lékařem ze dne 2. dubna 1913 ²³⁾:

• Reagenční aparát lékárny nevyhovuje požadavkům 3. vydání Uherského lékopisu.
• Pomůcky jsou umístěny v různých krabicích a hrozí jejich poškození.
• Chybějí některé reagencie.
• Lékárenské stojatky jsou popraskané a jejich nápis mnohdy neodpovídá obsahu.

Vzhledem k tomu, že lékárna byla v nepříznivé finanční situaci, provizor Gerhard Bunder napsal provinciálovi 10. dubna 1913 dopis, ve kterém ho požádal o poskytnutí pomoci ²⁴⁾.

V měsících srpen a září 1913 byly do lékárny vídeňskou firmou Herrmann Steinbuch dodány různé laboratorní pomůcky a zařízení v následující hodnotě ²⁵⁾:

• účet z 12. 8. 1913:    288,65 korun
• účet z 18. 9. 1913:    217,90 korun
• účet z 23. 9. 1913:    21,45 korun

V září roku 1913 převzal vedení lékárny od provizora Bundera řádový lékárník Egidius Fajcsek ²⁶⁾. Následně v říjnu 1913 byla lékárna místním malířem Janem Ivánem vymalována. Podle účtu vystaveného lékárně malířské práce stály celkem 62 korun. Dále byl objednán obalový materiál od místního výrobce Bayera v hodnotě 54,46 korun a další zařízení od pobočky firmy Steinbuch v Budapešti v hodnotě 49,60 korun ²⁷⁾.

Příruční knihovna lékárny

V první polovině 19. století se v příruční knihovně lékárny nacházelo několik desítek svazků knih, jako například pět blíže nespecifikovaných vydání Vídeňského dispenzatoria, Pražské dispenzatorium, Tax-Ordnung, Schatzkammer od Woytse, Kräuterbuch mit gemalten Pflanzen, Taxa Medicamentorum a další. V roce 1831 měla lékárna 80 svazků knih ²⁾.

Dostupné inventáře z přelomu 19. a 20. století neuvádějí přesný seznam odborné literatury v lékárně. Inventář lékárny z roku 1903 uvádí, že v oficíně se nacházelo 40 svazků knih, z toho dva lékopisy (pravděpodobně jde o první a druhé vydání Uherského lékopisu), tři lékárenské sazby a 35 různých knih ²⁸⁾. Stejný počet svazků uvádí i inventář z roku 1905 ²⁹⁾. Z inventáře za rok 1906, sepsaného v lednu 1907 se dozvídáme, že lékárna měla předplacené časopisy Budapesti Hírlap (Budapešťský věstník), Gyógyszerészi Közlöny (Lékárenský bulletin) a Gyógyszerészi Értesítő (Lékárenské zprávy) ³⁰⁾. Podle inventáře z roku 1919 měla lékárna celkem 20 svazků knih ³¹⁾.

Zásobování lékárny léčivy

Od roku 1870 se v inventáři lékárny objevují vedle léčiv a pomocných látek i hromadně vyráběné léčivé přípravky – speciality. Jejich počet a podíl vykazuje zvyšující se tendenci (tab. 2) ^{28, 29, 32–34)}. Podobně tomu bylo i v dalších lékárnách řádu. Relativně vysoký počet léčiv v inventáři skalické lékárny je možné vysvětlit jejím monopolním postavením – ve Skalici byla jedinou lékárnou. Dočasný pokles stavu zásob lékárny v prvních letech 20. století zapříčinila zřejmě již zmíněná nepříznivá finanční situace lékárny a celého konventu.

Léčiva, pomocné látky, speciality, obalový a další spotřební materiál objednávala lékárna od různých dodavatelů. Faktury vystavené dodavatelem byly evidovány v tzv. Knize faktur (pořadové číslo, jméno dodavatele, druh zboží a jeho hodnota). Základní údaje z Knihy faktur byly zpravidla uvedeny i v ročních vyúčtováních lékárny, zasílaných na provincialát. Na základě těchto hlášení můžeme identifikovat dodavatele lékárny. Vývoj počtu dodavatelů lékárny v letech 1903–1911 prezentuje tabulka 3. Mezi dodavateli lékárny, kromě lékáren a velkoobchodů z celého území tehdejšího Uherska (např. Spojené uherské továrny pro výrobu skla, Budapešť – sklo; K. Fodor, Budapešť – obalový materiál; Uherská královská vysoká škola zvěrolékařská, Budapešť – očkovací séra; J. Schmidt, Spišská Nová Ves – obalový materiál; S. Kovács, Nagybecskerek – pijavice), se nacházeli také dodavatelé z Moravy (Drogerie F. Fialy, Hodonín – drogistické zboží; M. Saxl, Boskovice – obalový materiál), Vídně (např. M. Glaser – sklo; F. Röder – léčiva; Syn A. Eggera – léčivé speciality) a Štýrského Hradce (H. Kielhauser – léčivé speciality, kosmetika) ³⁵⁾.

Personální zabezpečení provozu lékárny

V 19. století a v první polovině 20. století se provoz konventních lékáren Milosrdných bratří výrazně nelišil od provozu lékáren světských majitelů. Konventní lékárnu musel vést provizor – lékárník s vysokoškolským vzděláním. Kromě provizora v lékárně působili i další řeholníci ve funkci pomocníka, příp. aspiranta. Jak bylo výše uvedeno, lékárny se často potýkaly s problémem nedostatku kvalifikovaného personálu, řádoví lékárníci je vedli mnohdy do vysokého věku. Provizoři se zpravidla střídali v relativně krátkých intervalech, v závislosti na aktuálním personálním stavu řádové provincie a potřebě pracovního nasazení ve velkých a frekventovanějších nemocnicích a lékárnách.

Seznam provizorů lékárny Milosrdných bratří ve Skalici v 19. a 20. století uvádí tabulka 4. Seznam z důvodu obtížné dostupnosti některých archivních materiálů je neúplný, pro doplnění chybějících údajů je potřebný další archivní výzkum. Seznam byl sestaven za použití literárních údajů ²⁾, řádových schematizmů ^{8–10, 14)} a evidence provizorů lékáren Milosrdných bratří ³⁶⁾.

Závěr

Po skončení první světové války a vzniku samostatné československé řádové provincie Milosrdných bratří byla skalická lékárna předána této provincii. U příležitosti předání lékárny uherskými bratry českým bratrům byl 26. září 1919 sepsán zápis. K tomuto dni lékárna neměla žádné závazky. V pokladně bylo 1193,81 korun a pohledávky za starší expedované recepty činily 2015,15 korun. Hodnota léčiv a pomocných látek na skladě činila celkem 23 000 korun ³⁷⁾.

Ucelené zpracování dějin lékárny a nemocnice Milosrdných bratří ve Skalici v meziválečném období, za druhé světové války a po jejím ukončení vyžaduje další výzkum.

Došlo 30. října 2010 / Přijato 15. listopadu 2010

Adresa pro korespondenci:

PharmDr. Tünde Ambrus, Ph.D.
Ústav aplikované farmacie
Farmaceutická fakulta VFU
Palackého 1–3, 612 42 Brno
e-mail: ambrust@vfu.cz