Efekt endoskopické a klasické operace pro syndrom karpálního tunelu

Overview

Cíl:
Cílem práce bylo srovnání výsledků endoskopické a klasické dekompresní operace n. medianus pro syndrom karpálního tunelu.

Soubor a metodika:
29 pacientů s lehkým či středně těžkým syndromem karpálního tunelu operovaných endoskopickou technikou s peroperačním měřením tlaků v karpálním tunelu čidlem Codman (skupina 1) bylo srovnáno se stejným počtem pacientů operovaných klasicky (skupina 2). Při EMG byly hodnoceny tyto parametry před a 3 měsíce po operaci: DML, A-CMAP, A-SNAP, SCV. Dále byla srovnána spokojenost s operací, výskyt pooperačních bolestí 3 měsíce po operaci, doba návratu plné funkce ruky a délka pracovní neschopnosti.

Výsledky:
Obě skupiny se nelišily ve sledovaných klinických a elektrofyziologických parametrech. Pro hodnoty DML, ASNAP a SCV bylo v obou skupinách zjištěno signifikantní zlepšení po operaci (p < 0,001), pro ACMAP pak jen ve skupině 2 (p < 0,001). V tomto parametru byl zjištěn významný rozdíl mezi oběma skupinami ve prospěch skupiny 2 (p < 0,05). Přestože došlo v obou skupinách k nárůstu rychlosti vedení, ve skupině 1 byla změna SCV statisticky významnější (p < 0,05). Parametry subjektivního hodnocení měly významně lepší výsledky ve skupině 1 (spokojenost p < 0,01, pooperační bolesti p < 0,001, návrat plné funkce ruky p < 0,01, délka pracovní neschopnosti p < 0,01).

Závěry:
Endoskopická technika má srovnatelné výsledky při sledování elektrofyziologických testů ve srovnání s klasickou technikou u pacientů s lehkým a středně těžkým syndromem karpálního tunelu. Liší se pouze v nárůstu ACMAP (významněji u klasického přístupu) a SCV (u endoskopického přístupu). Z hlediska výskytu pooperačních bolestí a návratu plné funkce ruky, a tím i návratu do práce, vykázala lepší výsledky operace endoskopická.

Klíčová slova:
syndrom karpálního tunelu – uniportální endoskopická technika – měření tlaku v karpálním tunelu – klasická technika – elektrofyziologické testy – subjektivní hodnocení

Úvod

Syndrom karpálního tunelu (SKT) je nejběžnější úžinovou mononeuropatií. V naší nemocnici se 3 kliniky zabývají operačním řešením syndromu karpálního tunelu. Klasická metoda řezem ve středu dlaně s protnutím všech vrstev při přístupu k n. medianus byla naší tradiční chirurgickou metodou. Od roku 1995 jsme začali operovat i jinými technikami, ke změně přístupu nás vedla poměrně vysoká četnost nepříjemných pooperačních bolestí. Jednou z nově zavedených metod byla endoskopická uniportální technika. Operativa pro SKT se zvýšila díky zavedení nových metod během posledních let 5krát. V rozsáhlé literatuře věnující se různým chirurgickým přístupům při operaci karpálního tunelu jsou různé názory na stupeň úpravy klinických i elektrofyziologických parametrů po endoskopických operacích při srovnání s klasickým otevřeným přístupem. Po operaci klasickým přístupem dlouho přetrvávají bolesti (jizvy i ruky) a po operaci endoskopickou metodou se v některých literárních zdrojích udává delší přetrvávání parestezií. Podle japonských autorů je úprava DML po endoskopickém přístupu pomalejší, ale později (za 9 měsíců po operaci) se již rozdíly mezi oběma metodami zcela vyrovnávají [1–3].

Proto jsme si jako cíl naší práce stanovili srovnání výsledků elektrofyziologických testů a subjektivního hodnocení po operaci metodou endoskopickou a metodou klasickou. Při endoskopickém přístupu jsme peroperačně měřili tlak v karpálním tunelu před a po protětí vazu, a to jednak pro kontrolu dostatečné dekomprese nervu, jednak pro lepší představu o patofyziologickém mechanizmu komprese nervu v průběhu karpálního kanálu.

Metodika

Chirurgická technika

Skupina 1. Endoskopickou monoportální technikou s použitím měření tlaků v karpálním tunelu během operace bylo operováno 31 pacientů. Jednalo se o prospektivní studii. Při výběru vhodných osob pro operaci endoskopickou technikou nejprve neurochirurg posoudil vhodnost nemocného (lokální nález, dodané neurologické a EMG nálezy). Pak nemocného informoval o různých operačních přístupech a nabídl možnost endoskopického přístupu. Pro účast ve studii nebyly vhodné osoby s deformitou ruky, diabetem či jinými endokrinními a metabolickými poruchami. Byly měřeny hodnoty tlaku čidlem Codman v úrovni proximální, střední a distální části karpálního tunelu, dále v dlani a v oblasti distálního předloktí subfasciálně. Hodnoty byly měřeny ve všech těchto úrovních a vždy při různých zátěžových pozicích (neutrální pozice, maximální pasivní flexe, maximální pasivní extenze v zápěstí a pasivní stisk) před a po protětí vazu. Řez délky asi 1–1,5 cm vedeme mezi šlachou m. palmaris longus a m. flexor carpi ulnaris těsně proximálně od zápěstní rýhy, následuje tupé proniknutí peánem mezi vlákny antebrachiální fascie a poté uvolnění spodiny karpálního ligamenta od obsahu kanálu. Po změření hodnot tlaků je zavedena endoskopická kanyla, je protnut vaz a také antebrachiální fascie směrem proximálním. Pak se opakuje popsané měření. Následuje sutura rány v 1 vrstvě.

Skupina 2. K nemocným skupiny 1 jsme přiřadili pacienty, kteří byli operováni klasickou technikou řezem ve středu dlaně a kteří měli stejně závažný EMG nález, přibližně stejný věk a odpovídající tíži klinického postižení. U skupiny 2 se jednalo o retrospektivní studii. Řez je veden od distální zápěstní rýhy středem dlaně, směřuje do mírného oblouku v délce asi 3 cm s úpravou délky podle anatomické situace. Po protětí vazu je protnut přechod vazu do antebrachiální fascie. U lehčích forem SKT postačí prostá dekomprese nervu a jeho větvení, neprovádí se epineurotomie. Motorická větev pro tenar se reviduje jen u těžších nálezů s hypotrofií tenaru.

Všichni pacienti v obou skupinách byli operováni 2 chirurgy neurochirurgické kliniky FN HK v lokální infiltrační anestezii 1% mezokainem. Oba chirurgové použili obě operační techniky, ale jeden z nich (MK) provedl vyšší počet operací v obou skupinách.

Elektrofyziologická vyšetření

Všichni pacienti v obou skupinách byli vyšetřeni v EMG laboratoři před operací a 3 měsíce po operaci. Vyšetření bylo provedeno na přístroji Medelec Synergy (5 kanálů), standardní metodikou a za standardních podmínek (kožní teplota na dlani > 32°C). Vzdálenost stimulačního a registračního bodu na zápěstí byla 8 cm (měřeno lomeně) a byla použita antidromní senzitivní neurografie se snímáním prstýnkovými elektrodami ze II. prstu [4]. U všech nemocných jsme hodnotili DML (distální motorická latence, horní hranice normy 4,4 ms/8 cm), ACMAP (amplituda sumačního svalového akčního potenciálu, dolní hranice 6 mV), ASNAP (amplituda senzitivního akčního potenciálu, dolní hranice 10 mV) a SCV (rychlost vedení senzitivními vlákny, dolní hranice 50 m/s). [5,6]. Pouze u nemocných s oslabením volární abdukce palce, hypotrofií svalů tenaru či snížením ACMAP byl vyšetřen m. abductor pollicis brevis koncentrickou jehlovou elektrodou.

Hodnocení klinického nálezu a subjektivních potíží

Pacienti hodnotili výskyt bolestí 3 měsíce po operaci ve dlani kolem jizvy a v oblasti hypotenaru a tenaru (škála vnímání bolesti: 1: zcela bez bolestí či minimální obtíže, 2: mírné bolesti, 3: středně těžké bolesti, 4: velmi silné bolesti), graf 1 a 2, tab. 1. Dalším hodnotícím kritériem byla celková spokojenost s operací 1 rok od operace (škála spokojenosti: 1: bez obtíží, 2: minimální problémy, výrazné zlepšení, 3: částečné zlepšení, určité problémy trvají, 4: beze změny, obtíže jsou stejné jako před operací, 5: obtíže jsou horší než před operací). Pacienti se dále vyjadřovali ke schopnosti plně zatěžovat operovanou ruku, což je subjektivní podmínka k případnému návratu do práce. Zjišťovali jsme také délku pracovní neschopnosti u pacientů, kteří byli před operací zaměstnáni. U pacientů s oboustrannými problémy typickými pro syndrom karpálního tunelu jsme pátrali po „sympatizující úlevě“. Data byla získána jak během ambulantních kontrol, tak na podkladě rozeslaných dotazníků a u několika nemocných i telefonickým dotazem.

Statistické zpracování

Data vykazovala nenormální rozložení (hodnoceno Saphiro-Wilks W testem), proto byl pro hodnocení rozdílů mezi soubory použit Wilcoxonův neparametrický párový test. Hladina významnosti byla pro všechna srovnání stanovena 5%.

Výsledky

Skupina 29 pacientů operovaných endoskopicky (2 pacienti vypadli z dalšího sledování) byla srovnána s 29 pacienty operovanými klasickou technikou. V endoskopické skupině bylo 26 žen a 3 muži, ve věkovém rozmezí 27–78 let, medián 57 let, dolní kvartil 53, horní kvartil 59 let, 17krát jsme operovali vpravo a 12krát vlevo. Ve druhé skupině bylo 25 žen a 4 muži, ve věkovém rozmezí 30–76 let, medián 56 let, dolní kvartil 52, horní 61 let, vpravo bylo operováno 18 pacientů, vlevo 11 pacientů. V obou skupinách se rány zhojily per primam, nemuseli jsme reoperovat pro recidivu či komplikaci výkonu.

EMG výsledky. U parametru DML bylo v obou skupinách zjištěno významné zlepšení po protětí vazu (p < 0,001), medián rozdílů ve skupině 1 byl 1,4 ms, ve skupině 2 byl 0,8 ms. Obě skupiny se před výkonem ani po výkonu významně nelišily. Detailní charakteristika nasnímaných hodnot je uvedena v tab. 2. Pro parametr ACMAP bylo nalezeno signifikantní zlepšení jen ve skupině 2 (p < 0,001), i když se obě skupiny před a po operaci významně nelišily. Detailní charakteristika nasnímaných hodnot je uvedena v tab. 3. Nárůst parametru ASNAP, tedy zlepšení funkce po operaci, byl v obou skupinách signifikantní (p < 0,001 ve skupině 1, p < 0,05 ve skupině 2 ). Mezi skupinami nebyl předoperačně ani pooperačně významný rozdíl. Detailní charakteristika nasnímaných hodnot je uvedena v tab. 4. Parametr SCV byl statisticky významně zvýšen (zlepšení rychlosti vedení) v obou skupinách (p < 0,001 ve skupině 1 a p < 0,01 ve skupině 2). Při srovnání změn SCV v důsledku operačního zákroku byl nalezen statisticky významnější nárůst (p < 0,05) u skupiny 1, přestože se obě skupiny před i po operaci významně nelišily. Detailní charakteristika nasnímaných hodnot je uvedena v tab. 5.

Při hodnocení celkové spokojenosti (zjištěno osobním pohovorem při kontrole a vyplněním dotazníku včetně škály spokojenosti) po výkonu byl zjištěn významný rozdíl mezi sledovanými skupinami (p < 0,01). Endoskopická metoda byla celkově lépe hodnocena. Stupněm 1 hodnotilo celkovou spokojenost s pooperačním stavem 18 pacientů, stupeň 2 volilo 9 pacientů, a stupeň 3 volili 2 pacienti. U klasické metody postoperační stav stupněm 1 hodnotilo 15 pacientů, 12 pacientů stupněm 2 a stupni 3 a 4 po 1 pacientovi. Celková spokojenost byla hodnocena s odstupem 1 roku po operaci.

Bolestivost v jizvě v oblasti dlaně a hypotenaru a tenaru byla hodnocena 3 měsíce po operaci. Mezi všemi hodnocenými subjektivními parametry byl rozdíl v bolestivosti mezi skupinami největší (p < 0,001) ve prospěch endoskopické metody. Stupněm 1 ohodnotilo bolest u endoskopické metody 10 pacientů, 15 pacientů stupněm 2, 3 pacienti stupněm 3. V této skupině jsme zpracovali hodnocení 28 pacientů, u 1 pacientky se nepodařilo údaj získat. Ve skupině klasické hodnotil 1 pacient bolest stupněm 1, 10 pacientů stupněm 2, 17 pacientů stupněm 3 a 1 pacient stupněm 4.

Schopnost plné zátěže ruky, a tedy schopnost pracovat, hodnotilo v obou skupinách 29 pacientů, bez ohledu, zda byli před operací zaměstnáni či nikoli. Obě skupiny byly srovnatelné při hodnocení druhu zaměstnání a zátěže. V obou skupinách převažovaly ženy (89,7 % a 86,2 %). Důvodem tak velké převahy žen operovaných endoskopickým přístupem byla jednak převaha žen operovaných pro SKT na neurochirurgii (70 % dle naší statistiky), dále střední stupeň tíže SKT a zejména nesporná atraktivita této operace pro ženy (nechtěly mít bolestivou a kosmeticky často hůře přijatelnou jizvu). Opět byl zjištěn významný rozdíl ve prospěch endoskopické metody (p < 0,01). Ve skupině 1 byl medián 8 týdnů, minimální hodnota 0, maximální 14 týdnů. U skupiny 2 byl medián 12 týdnů, minimální hodnota 1,5 týdne a maximální 48 týdnů.

Nástup do zaměstnání hodnotilo u endoskopické metody 17 pacientů, (důchodci: 9, mateřská dovolená: 1, nezaměstnaní: 2). Ze 17 pracujících se vrátili všichni do původního zaměstnání. Medián byl u této skupiny 10 týdnů, rozmezí 0–24 týdnů (1 pacientka začala ihned pracovat). U skupiny 2 hodnotilo návrat do zaměstnání 16 pacientů, 1 pacient byl před operaci invalidní důchodce, 12 dalších pacientů byli důchodci. Ze 16 pacientů se 14 vrátilo do původního pracovního zařazení, 2 pacienti práci změnili. Medián byl 14 týdnů, rozmezí 2–24 týdnů.

U endoskopické skupiny 1 pacientka uvedla schopnost plné zátěže za14 týdnů, do zaměstnání ale nastoupila již za 8 týdnů. U všech ostatních pacientů v obou skupinách je doba schopnosti plné zátěže kratší než reálná doba nástupu do zaměstnání. Významně kratší doba pracovní neschopnosti byla zjištěna u endoskopické metody (p < 0,01). Subjektivní hodnocení je uvedeno v tab. 1 a grafu 1 a 2.

Druhostranné zmírnění obtíží. U nemocných s oboustranným SKT může dojít po 1. operaci na straně více postižené k významné úlevě i na 2. neoperované straně. Důvody pro toto zlepšení jsou různé – exacerbace a remise onemocnění, po úspěšné operaci používá více operovanou ruku, změna aference nociceptivních impulzů s ovlivněním centrálních mechanizmů (míšní úroveň) [7]. V 1. skupině bylo 25 pacientů s oboustrannými předoperačními problémy. Z těchto pacientů uvedlo 6 výraznou nebo kompletní úlevu obtíží na druhé neoperované straně (hodnoceno za 1 rok od operace). Ve skupině klasické bylo 27 pacientů s oboustrannými problémy, tzv. sympatizující úlevu v této skupině neuvedl žádný pacient.

Diskuse

I přes velké počty operací karpálního tunelu a přes závažné ekonomické důsledky jsou stále značně rozdílné názory na celou řadu problémů týkajících se SKT, a to počínaje diagnostikou, konzervativním postupem, načasováním operace, a konče názory na vlastní chirurgický zákrok. Dosud však nikdy neproběhly velké randomizované studie, z jejichž výsledků by bylo možno s vyšším stupněm spolehlivosti prohlásit, která technika a ve které indikaci je optimálním řešením. Naopak celá řada autorů kritizuje endoskopickou techniku, aniž by s ní měla vlastní zkušenost [8,9]. Ve svých pracích pak často jen srovnávají výsledky 1 techniky, se kterou mají zkušenost, s literárními výsledky techniky jiné. Při vyhledávání informací nalezneme málo prací, které by se věnovaly srovnání alespoň 2 technik na 1 pracovišti [10]. Klasickou metodu je možno použít u všech nemocných, ale má své velké nevýhody – tvorba jizvy v dlani, postoperační bolesti, relativně nevýhodná změna pohyblivosti zápěstí a dlouhá doba pracovní neschopnosti. Endoskopická operace je metodou výrazně šetřící měkké tkáně, netvoří se nepříjemné a bolestivé jizvy, nebývají tak výrazné bolesti a je podstatně kratší pracovní neschopnost po operaci. Existuje však teoreticky zvýšené riziko poranění měkkých struktur v karpálním tunelu (cév, nervových větví, šlach) i nedostatečného protětí tísnícího vazu. Endoskopický přístup je indikován pro nemocné se středně těžkým SKT. U obou operačních přístupů se vyskytují trvalé potíže i recidivy SKT do 6 %. Přitom frekvence reoperací pro SKT je nízká a na našem pracovišti se pohybuje do 1 % nemocných s primární operací na našem pracovišti.

K dokonalé diagnostice SKT je nutno využít nejen subjektivních potíží nemocného, z nichž noční brnění prstů má největší prognostickou váhu [9], ale i objektivní nález (porucha čití, neobratnost prstů, a později i oslabení a hypotrofie tenaru). Je však otázkou, zda každý nemocný se SKT musí mít pozitivní EMG nález. Někteří autoři připouštějí, že u části nemocných může být neurofyziologický nález negativní pro SKT (až u 20 %) [11,12]. Rychle se šířící názor mezi chirurgy o možném negativním neurografickém nálezu u skutečných SKT vedl ke snížení neurofyziologických vyšetření jako součásti indikace před operací karpálního tunelu [13]. Jednalo se o specifickou situaci v USA, kdy se tento postup použil u nemocných úsporně řešených v rámci Medicaid. Americká elektrodiagnostická společnost zdůrazňuje důležitost neurofyziologického vyšetření nemocných se SKT s přesně vypracovaným standardem. Nezbytnost neurofyziologického vyšetření SKT se zdůrazněním významu pro diferenciální diagnostiku je uvedena v každé signifikantní neurologické učebnici. Při bližší analýze neúspěchů chirurgické léčby karpálního tunelu došli mnozí autoři k závěru, že nejlepší operační výsledky jsou u středně těžkého stupně SKT na podkladě neurofyziologické diagnostiky [13,14]. Naši nemocní indikovaní k endoskopické operaci měli převážně středně těžký neurografický nález, který nesvědčil pro větší podíl axonální léze (s výjimkou 4 nemocných). A k těmto nemocným jsme přiřadili nemocné řešené klasickým přístupem; tedy také většinou se středně těžkým SKT.

Při rozvoji SKT je zvýšený tlak v karpálním tunelu jedním z hlavních patofyziologických momentů. Většinou již v klidové poloze zvýšený intrakarpální tlak se ještě dále zvyšuje nejčastěji při flexi a extenzi ruky v zápěstí a při flexi prstů, dále při úchopu [15]. Zvýšení tlaku je spojeno se zúžením karpálního tunelu, hypertrofií šlach flexorů prstů, zmnožením vaziva i s dalšími patologickými nálezy. Charakteristické je ztluštění n. medianus proximálně od karpálního tunelu, které je způsobeno jak intrafascikulárním nahromaděním tekutiny, ale také ztluštěním axonů (poruchou/zpomalením axonálního proudění) i dalšími pochody. Tyto strukturální změny n. medianus mají jednak závislost na zvýšení tlaku v karpálním tunelu, jednak vedou ke změnám metabolizmu nervu, jsou provázeny poruchami prokrvení nervu a poruchou vedení motorickými i senzitivními vlákny n. medianus [16]. Na podkladě typu poškození vláken n. medianus a jeho pochev se vyskytuje jak blok vedení (včetně závislosti na zátěži), zpomalení vedení, vznik ektopických impulzů i projevů efapse. V klinickém nálezu se poškození n. medianus projevuje jak oslabením, paresteziemi, hypestezií, tak i fascikulacemi, myokymiemi, neuropatickou bolestí [17]. Ztluštění nervu lze detekovat pomocí ultrasonografického či MRI vyšetření zápěstí a chirurg je nalézá při operaci [18]. Naši nemocní skupiny 1 měli provedeno kompletní měření tlaku v karpálním tunelu před i po přetětí příčného vazu. U všech byl tlak před operací zvýšen proti normě a vždy po úspěšném protětí celého vazu tlak významně poklesl. U 3 nemocných byl nápadně malý pokles intrakarpálního tlaku podnětem k prohloubení protětí i ventrálněji uložených vrstev, což bylo nakonec provázeno dostatečným poklesem tlaku a následně dokonalou úpravou klinického nálezu [15].

Po úspěšné operaci s dekompresí n. medianus dochází zcela pravidelně ke zlepšení až úplné úpravě klinických potíží a rovněž ke zlepšování neurofyziologických parametrů. Jsou však různé názory na rychlost a dokonalost úpravy jednotlivých parametrů senzitivních i motorických vláken [1,12,14]. Dosud nebyly publikovány práce hodnotící délku období, po kterou může ještě docházet k úpravě neurofyziologických parametrů. V rozsáhlé japonské studii při neurografickém sledování nemocných operovaných pro syndrom karpálního tunelu klasickou a endoskopickou metodou došlo v prvních 6 měsících k rychlejší normalizaci DML ve skupině operované klasicky. Po 9 měsících však skupina operovaná endoskopicky již své zpoždění dohnala a další úprava všech motorických i senzitivních parametrů probíhala již v obou skupinách stejně rychle [1]. U našich nemocných jsme hodnotili všechny 4 neurofyziologické parametry v obou operovaných skupinách. Srovnávali jsme nálezy před operací s nálezy po 3 měsících po operaci. Statisticky jsme vyhodnotili jak rychlost úpravy, tak i rozdíly v rychlosti úpravy jednotlivých parametrů (tab. 1–4). Vždy došlo ke statisticky vysoce významné změně parametrů před a za 3 měsíce po operaci kromě parametru ACMAP, kde bylo významné zlepšení jen u skupiny klasické (p < 0,001). Předoperační hodnoty parametru ACMAP byly u skupiny 2 horší (medián 4,5 mV) než ve skupině endoskopické (medián 6,0 mV). K podstatnějšímu zvýšení rychlosti vedení (SCV) došlo ve skupině 1 oproti skupině 2 (p < 0,05), tab. 2–5.

Z klinických parametrů se u nemocných po operaci karpálního tunelu vždy hodnotí spokojenost se zákrokem. Jedná se o komplexní parametr, ve kterém se odráží jak ústup bolesti, nepříjemných nočních parestezií, poruchy čití i nešikovnosti prstů, ale také bolestí vzniklých po operaci či omezení zatěžování ruky. Může se jednat o nepříjemné bolesti v oblasti tenaru i hypotenaru, které vznikají změnou postavení karpálních kůstek po protětí ligamentum carpi transversum (ztráta funkčně výhodného uspořádání kůstek do oblouku) a trvají i více jak 3 měsíce po operaci a označují se jako pillar pain [19]. Tyto dlouhodobě trvající potíže výrazně omezující zatížení ruky se vyskytují až u 61 % nemocných po klasické a u 34 % u endoskopické metody [20]. Po 3 měsících od operace jsou již operované struktury zhojeny a rovněž i manuálně pracující by se v této době měli vracet do práce. Pilířové bolesti však zamezí brzké pracovní zátěži ruky.

Důležitým parametrem úspěšnosti operace karpálního tunelu je návrat do práce. U zaměstnání s celkově nízkou zátěží ruky je návrat do práce poměrně jednoduchý, i když existují i zaměstnání s nízkým vynaložením síly, ale pro neustálé opakování pohybů i tato zaměstnání mají delší pracovní neschopnost (klávesnice počítače, hudebníci). U zaměstnání s výraznou pracovní zátěží vždy závisí na hodnocení nemocných, zda je již schopen plné pracovní aktivity po dobu celé směny. U endoskopických operací se udává pracovní neschopnost 4–32 dnů, přitom u zaměstnání bez větší zátěže ruky v průměru 12 dnů a u manuálně náročnějších povolání 25 dnů, zatímco u klasického přístupu v průměru 37 dnů (USA) [9]. Jiný zdroj udává průměrnou pracovní neschopnost po endoskopické operaci 4 týdny [21]. V naší republice je stále doba pracovní neschopnosti po operaci nejméně 2krát delší než v USA a 3–4krát delší než ve Velké Británii.

Závěr

V závěru je nutno zdůraznit, že každá z operačních metod má své vyhraněné indikace [22,23]. Endoskopická technika má srovnatelné výsledky při sledování elektrofyziologických testů ve srovnání s klasickou technikou u pacientů s lehkým a středně těžkým syndromem karpálního tunelu. Liší se pouze v nárůstu ACMAP (významněji u klasického přístupu) a SCV (u endoskopického přístupu). Z hlediska výskytu pooperačních bolestí a návratu plné funkce ruky, a tím i návratu do práce, vykázala lepší výsledky operace endoskopická.

Práce byla podpořena grantem IGA MZ ČR č. NR8404-3/2005.

MUDr. Martin Kanta, Ph.D.

Neurochirurgická klinika FN

Sokolská 581

500 05 Hradec Králové 5

kantam@lfhk.cuni.cz

Přijato k recenzi: 18. 12. 2007

Přijato do tisku: 15. 1. 2008