Kostní nemoc u pacientů po orgánové transplantaci
Authors:
Brunová Jana
Authors‘ workplace:
Centrum diabetologie, endokrinologická ambulance IKEM, Praha
Published in:
Clinical Osteology 2019; 24(4): 199-203
Category:
Overview
Orgánová transplantace je spojena s poklesem kostní hmoty a zvýšeným výskytem nízkoenergetických fraktur ať již v důsledku předchozího onemocnění nebo antirejekční léčby a potransplantačních komplikací. Všichni pacienti po orgánové transplantaci by měli být vyšetřeni pro možné kostní postižení a adekvátně léčeni. K základním opatřením ke snížení ztráty kostní hmoty po transplantaci patří, kromě obecných zásad prevence osteoporózy, hlavně úprava kalciofosfátového metabolizmu, nedostatku vitaminu D, sekundární hyperparatyreózy a snížení kumulativní dávky glukokortikoidů. Individualizovaná antiresorpční léčba je vhodná u pacientů s rizikem osteoporotické fraktury a/nebo poklesem kostní denzity i přes podpůrnou léčbu kalciem a vitaminem D.
Klíčová slova:
léčba – orgánová transplantace – osteoporóza
Úvod
Orgánová transplantace (Tx) představuje již dlouhodobě zavedenou metodu řešení terminálního orgánového selhání. Transplantace nepochybně zlepšuje kvalitu života příjemců, avšak kostní zdraví zůstává zhoršené a riziko fraktur zvýšené, zejména během prvních let po Tx [1]. Prevalence osteoporózy u příjemců štěpu ledviny se udává 15–58 % [2,3]; v posledních letech 8–28 % [4] a u jater 20–40 % [5]. U osob po simultánní Tx ledviny a pankreatu byla osteoporóza přítomna v 35–39 % [6] a sami jsme ji prokázali u pacientů na čekací listině k Tx ledviny a pankreatu ve 28 % [7]. Výskyt fraktur je u osob po Tx ledviny až 4krát vyšší než u ostatní populace [8] s převahou fraktur kyčle a periferních zlomenin [9]. Po Tx jater dosahuje výskyt fraktur v různých studiích 24–65 % [9,10] a převažují fraktury páteře. Nedílnou součástí péče o pacienty po Tx je vyhledávání a léčba postižení kostního metabolizmu a kostní struktury.
Zabýváme se již dlouhodobě prevencí a léčbou osteoporózy a osteopenie u pacientů po Tx solidních orgánů – ledviny, pankreatu, jater a srdce.
Příčiny úbytku kostní hmoty
K úbytku kostní hmoty u kandidátů Tx ledviny dochází již v předtransplantačním období následkem vlivu selhávajících orgánů a eventuálně i nastolených kompenzačních mechanizmů na kalcio-fosfátový metabolizmus spolu s nízkými hladinami vitaminu D a jeho aktivního metabolitu [11]. Dále se negativně uplatňuje hypoproteinemie při celkovém katabolizmu a malnutrici, vliv některých léků – zejména kličkových diuretik zvyšujících ztráty kalcia močí, a často je přítomný hypogonadizmus. U diabetických pacientů přistupuje navíc chybění anabolického vlivu inzulinu a strukturální změny kolagenu způsobené glykací proteinů [12]. Polyurie při hyperglykemii vede ke zvýšeným ztrátám kalcia močí a hyperglykemie také zvyšuje tvorbu volných radikálů v organizmu, a tím zhoršuje funkci osteoblastů. Vyšší hladiny sklerostinu a Dikk-1 nacházené u diabetiků rovněž omezují produkci osteoblastů, a tím kostní novotvorbu. Osteoblastogenezi snižují i některá antidiabetika, např. glitazony.
K příčinám jaterní osteodystrofie kromě všeobecných faktorů, jako je věk, BMI, kouření, alkohol, nízký příjem kalcia, patří u příjemců jaterního štěpu hlavně nízké hladiny vitaminu D, hypogonadizmus, nízké hladiny IGF1, malnutrice a léčba kortikoidy. Nízké hladiny vitaminu D byly nalezeny až u 65–90 % pacientů na čekací listině k Tx jater [13].
Po orgánové Tx dochází k největšímu úbytku kostní hmoty (BMD) během prvních 3–12 měsíců po operačním výkonu [14,15]. Například po Tx ledvinného štěpu se udává pokles BMD u lumbální páteře 4–10 % a u kyčlí 5–8 % [16]. I když je v posledních letech zaznamenáván v souvislosti s modernější imunosupresivní léčbou menší pokles BMD, dlouhodobější studie (> 10 let) prokazují nižší BMD u lumbální páteře, proximálních femorů a krčků femorů u transplantovaných pacientů ve srovnání se zdravými kontrolami [17]. Po Tx jater dochází k největšímu úbytku kostní hmoty během prvních 3–6 měsíců se ztrátou kolem 5–6 % s výskytem fraktur ve 20–30 %, postihujících zejména lumbální páteř [18]. Negativně se uplatňuje vliv kortikoidů a imunosupresivní léčby zejména v časném po transplantačním období, během kterého jsou tyto léky podávány ve vyšších dávkách. Přestože se v pozdějších letech většinou hodnoty BMD stabilizují, nepříznivý vliv na kostní metabolizmus mohou mít přetrvávající hyperparatyreóza, rejekční epizody nebo i trvale zhoršená funkce orgánového štěpu.
Glukokortikoidy
Glukokortikoidy (GK) patří stále k základní antirejekční medikaci a ačkoli došlo v posledních letech k podstatnému snížení jejich podávání oproti minulým dekádám, vyšší dávky jsou používány nejen těsně po Tx, ale i později během rejekčních epizod. Vliv kortikoidů na kostní metabolizmus je multifaktoriální s přímými i nepřímými účinky a vyúsťuje v pokles BMD, který je při počátečních vysokých dávkách způsoben zvýšenou kostní resorpcí a později zhoršenou kostní formací [1].
Zvýšení resorpce
- GK stimulují produkci RANKL (Receptor Activator of Nuclear factor-kappa B ligand) osteoblasty a zároveň snižují tvorbu osteoprotegerinu, což vede k aktivaci osteoklastů.
- Prodlužují život osteoklasů indukcí makrofágy stimulujícího faktoru (M-CSF).
Snížení kostní formace
- Inhibice Wnt (Wingless)-beta kateninové dráhy a zvýšení exprese Notch receptorů s následnou aktivací kapsázy 3 vede k potlačení produkce osteoblastů.
- GK zvyšují apoptózu osteoblastů a osteocytů. Tento účinek na osteocyty vede k potlačení schopnosti kosti nahrazovat kostní trhliny a opravovat poškozenou kost.
- Inhibicí produkce růstového hormonu, IGF1, gonadotropinů potlačují jejich osteonanabolický účinek.
Nepřímé účinky
- GK působí proti vitaminem D ovlivněné resorpci kalcia ve střevě a snižují renální tubulární reabsorpci kalcia [19].
Vývoj novějších imunosupresiv podpořil současný trend podávání co nejnižší kumulativní dávky glukokortikoidů, nebo i jejich vynechání z kombinace léků užívaných při chronické udržovací medikaci.
Imunosupresiva
K nejdéle užívaným imunosupresivům v transplantačním lékařství patří inhibitory kalcineurinu – cyklosporin A – CsA (Sandimun) a takrolimus (Advagraf, Prograf).
Cyklosporin zvyšuje aktivitu osteoblastů i osteoklastů se zvýšením kostního obratu vedoucím ke ztrátě kostní hmoty, postihující hlavně u trabekulární kost. Takrolimus působí nerovnováhu mezi RANKL/osteoprotegerinem, ale je pro kostní tkáň méně škodlivý, patrně ve spojení s nižšími možnými dávky kortikoidů.
Další imunosupresiva
Mammalian target of rapamycin inhibitors (mTORi) sirolimus a everolimus jsou další léky obvykle užívané u orgánové Tx k potlačení rejekce štěpů.
Rapamycin (sirolimus a jeho derivát everolimus) inhibuje proliferaci T-buněk a B-buněk. Snižují kostní obrat, ale i potřebu kortikoidů. Jsou šetrnější ke skeletu než cyklosporin, a proto se jejich užití doporučuje u pacientů s vysokým rizikem osteoporózy.
Mykofenolát mofetil (Cellcept, Myfortic) patří k modernějším imunosupresivům s inhibičním účinkem na T- a B-buňky. Podle limitovaných zdrojů má jen malý efekt na kost a k jeho výhodám patří omezení potřeby kortikoidů. Nevýhodou je na dávce závislý supresní účinek na kostní dřeň [1,9].
Další příčiny
S obnovenou renální funkcí se obvykle normalizují hodnoty vápníku, parathormonu, fosfátů a zlepšují se hladiny 1,25 (OH)2D3. Perzistentní hyperparatyreóza se i po úpravě renální funkce vyskytuje až u 25 % pacientů po Tx ledviny ještě 1 rok po operačním výkonu [20]. K příčinám patří hyperplazie nebo nodulární hyperplazie příštítných tělísek, přetrvávající nízké hladiny 25OHD3 a snížená exprese receptoru pro Ca, vitamin D a FGF23 na příštítných tělíscích.
Podle bioptických studií prováděných u pacientů po Tx ledviny zpočátku převažuje spíše kostní ztráta se zvýšenou kostní resorpcí. Tu pak může vystřídat snížená kostní formace s opožděnou mineralizací, kterou by eventuální podávání bisfosfonátů mohlo ještě zhoršit. Ačkoli je za „zlatý standard“ k odlišení obou forem považována kostní biopsie, ve skutečnosti je k ní z praktických důvodů přistupováno u transplantovaných pacientů jen zřídka. Náhradním řešením k vyloučení adynamické kostní choroby je považováno stanovení některých markerů kostního obratu, a to kostní alkalické fosfatázy (KALP) a PTH. Nízké hodnoty KALP, P1NP (prokolagen typ 1 N-terminalní polypeptid), ev. tartarát rezistentní kyselé fosfatázy, a zejména hladiny PTH < 150 pg/ml svědčí pro nízký kostní obrat [1].
Po úspěšné Tx jater dochází asi 6 měsíců po operaci k nárůstu kostní hmoty, zejména trabekulární kosti, zatímco BMD proximálních femorů přes určité zlepšení zůstává nižší až 3–5 let po Tx [18]. Sami jsme nalezli hodnoty T-skóre v pásmu osteoporózy u pacientů po Tx jaterního štěpu u lumbální páteře ve 13 % a proximálních femorů v 9 %.
Diagnostika
Při posuzování morfologických změn se kromě klasické radiologické diagnostiky úbytku kostní hmoty a přítomnosti kostních fraktur uplatňuje hlavně denzitometrické vyšetření (DXA). Její neinvazivnost a dnes již snadná dostupnost umožňuje pravidelné sledování změn kostní hmoty a účinků léčby u osob s orgánovým selháváním a pak i po provedené Tx. Ke screeningu vertebrálních fraktur lze u DXA užít laterární projekce (VFA – vertebral fracture assessment), nebo přesnější rentgenové vyšetření. V posledních letech zavedené vyšetření TBS (trabecular bone score) je metoda zaměřená na zkoumání trabekulární mikroarchitektury páteře z DXA zobrazení obratů L1-L4 a je vhodné zvláště u osob s metabolickými chorobami, u nichž riziko fraktury převyšuje hodnoty stanovené DXA [21,22]. Hodnoty TBS mohou sloužit jako pomocný ukazatel rizika zlomeniny (FRAX) u pacientů s chronickým renálním selháním (CKD – chronic kidney disease) a zároveň tak zlepšují možnost predikce fraktur u osob s osteopenií nebo i normálním BMD. Vyšetření TBS odstraňuje také některé nevýhody DXA vyšetření, např. vliv vaskulárních kalcifikací na měření hodnoty lumbální BMD. Bohužel i přes vysokou prevalenci kostní nemoci a nízkoenergetických fraktur jak u kandidátů, tak příjemců štěpu jater časně po Tx není jaterní selhání ani Tx jater přijata jako příčina sekundární osteoporózy do FRAX při výpočtu rizika fraktury [1].
Vyšetření pomocí high-resolution peripheral quantitative computed tomography (HRpQCT) neboli „virtuální kostní biopsie“ a samotná kostní biopsie jsou stále ještě převážně využívány ve studiích, i když provedení kostní biopsie má rozhodují význam při podezření na adynamickou kostní chorobu.
Důležitou součástí diagnostiky kostní choroby a její léčby je vyšetření a sledování parametrů kostního metabolizmu. Jejich hodnoty však mohou být zvláště před Tx významně ovlivněny funkcí selhávajících orgánů a je nutné brát na tyto změny zřetel.
Léčba
Po orgánové transplantaci patří k základním obecným opatřením k omezení ztrát kostní hmoty a prevenci fraktur zákaz kouření, nízký příjem alkoholu, přiměřená tělesná aktivita a prevence pádů. Dále je to imunosupresní léčba léky umožňujícími časné snížení nebo vysazení glukokortikoidů a nízká kumulativní dávka kortikoidů.
Důležitým faktorem předcházení kostní nemoci je i včasná detekce a léčba abnormalit kostního metabolismu včetně často zanedbávaných hodnot vitaminu D. Doporučená dávka je 400–1 000 IU/den a v případech u pokročilejšího selhávání renálního štěpu bývá nutné podávat i kalcitriol. Vitamin D podporuje diferenciaci osteoblastů, zvyšuje absorpci Ca ve střevě a má imunomodulační a pozitivní kardiovaskulární účinky [1,5,15].
Při léčbě osteoporózy se u pacientů po orgánové Tx, stejně jako u ostatní populace, uplatňují hlavně bisfosfonáty a v poslední době monoklonální protilátka proti RANKL (receptor activator of nuclear factor kappa B ligand) – denosumab, se kterou máme i sami u transplantovaných pacientů dobrou zkušenost [23].
Bisfosfonáty
Podle výsledků metaanalýz prováděných hlavně u pacientů po Tx štěpu ledviny léčba bisfosfonáty zlepšuje BMD lumbální páteře (L-páteře) i proximálních femorů, ale jejich účinek na výskyt fraktur je méně přesvědčivý. Metaanalýza 11 studií ukázala zvýšení BMD L-páteře a femorů o 3 % a snížení celkového rizika fraktur, ne však u L-páteře [24]. Výsledky 17 studií (1 067 pacientů s Tx ledviny) prokázaly zvýšení BMD L-páteře o 5 % bez efektu na výskyt fraktur [25]. V délce léčby není dosud úplná shoda, u pacientů po Tx ledviny se doporučuje léčit 1 rok a pak znovu dle individuálního posouzení podle hodnot BMD a účinku léčby [1].
Obvyklé vedlejší účinky jako flu-like symptomy, gastrointestinální obtíže a výskyt hypokalcemie se u pacientů s dobrou funkcí štěpu neliší od běžné populace. Opatrnosti je třeba u pacientů, u kterých dojde ke snížení renální funkce. Bisfosfonáty se hromadí v kosti a u GF < 30–35 ml/min mohou poškozovat ledviny, a proto jsou v těchto případech kontraindikovány. Jejich podávání také nezahajujeme u pacientů s adynamickou kostní chorobou, i když ta se také spíše vyskytuje u osob s nižší renální funkcí. Výskyt osteonekrózy čelistí (medication related osteonecrosis of jaw – MRONJ) a subtrochanterických fraktur při léčbě bisfosfonáty je i u této populace nízký, ale i na tyto komplikace musí být pomýšleno [26].
U pacientů po Tx jater nepanuje o významu podávání bisfosfonátů dosud shoda; většina studií však prokázala zlepšení BMD, hlavně u páteře, i když je popisován menší efekt na výskyt fraktur [27]. Antiresorpční léčba je doporučována hlavně u příjemců Tx jater se středním a vysokým rizikem fraktur vzhledem k podávání kortikoidů. U osob trpících patologií jícnu je možné podávání infuzí (ibandronát nebo kyselina zolendrová]. Důležitá je zde úprava hladin vitaminu D a kalcia ještě před zahájením léčby a individualizace terapie.
Teriparatid
Teriparatid, rekombinantní lidský parathormon (PTH 1–34), který je užíván pro léčbu těžké osteoporózy u obecné populace v dávce 20 µg/den s. c. po 18 měsíců pro svůj anabolický efekt na kost, zvýšení produkce 1,25 (OH)2D3 a následné absorpce kalcia ve střevě, není u osob po Tx příliš využíván. U pacientů po Tx ledviny jsou většinou hodnoty PTH spíše zvýšené a po podávání teriparatidu nebyl prokázán vzestup BMD u L-páteře ani u femorů [28]. Aplikace teriparatidu by byla možná eventuálně u osob s adynamickou kostní nemocí a nízkými hodnotami PTH po Tx ledviny, nebo u pacientů po Tx jater s těžkou osteoporózou k zahájení léčby, po níž by pak následovala konsolidační antiresorpční léčba bisfosfonáty.
Denosumab
Denosumab je monoklonální protilátka proti RANKL (receptor activator of nuclear factor kappa B ligandu), která je v dávce 60 mg v subkutánní injekci 1krát za 6 měsíců používaná k léčbě osteoporózy u postmenopauzálních žen a také u mužů, u nichž zvyšuje kostní denzitu a snižuje výskyt vertebrálních i nevertebrálních zlomenin [29]. Denosumab blokuje vazbu RANKL na RANK, a tímto mechanizmem snižuje formaci, funkci a přežívání osteoklastů, a tedy i kostní resorpci, a naopak zvyšuje kostní hmotu a sílu. Pacienti po Tx mají obvykle zvýšenou aktivitu osteoklastů při léčbě inhibitory kalcineurinu a také vyšší hodnoty RANKL, která je stimulovaná glukokortikoidy. Další výhodou této medikace je, že ji lze podávat i u pacientů se sníženou renální funkcí, nemá lékové interakce a je dobře tolerována pacienty.
Je však nutné upozornit, že již před zahájením léčby denosumabem je nutné optimalizovat hodnoty vitaminu D a udržovat hladiny kalcia a vitaminu D v normálních mezích i během léčby, aby se předešlo nežádoucímu vzestupu parathormonu způsobenému poklesem kalcia.
Dosud existuje málo studií léčby denosumabem u pacientů po Tx, ale prokázaly významný vzestup BMD, a to jak u pacientů s osteoporózou, tak i s osteopenií. Prospektivní studie u 24 pacientů nově po Tx ledviny (10 osob s osteopenií, 3 pacienti měli osteoporózu), při níž léčba denosumabem trvala 1 rok, prokázala nárůst BMD a snížení markerů kostního obratu [30].
Retrospektivní studie u 46 pacientů po orgánové Tx (ledvina a pankreas 13 osob, ledvina 16 pacientů, játra 15 pacientů) se sníženou renální funkcí léčených pro osteoporózou denosumabem 1–3 roky prokázala vzestup BMD lumbální páteře o 10,9 % a BMD proximálních femorů o 9 % [23].
Poslední studie hodnotila i TBS u 44 pacientů po Tx ledviny po 1 roce, z nichž 23 osob bylo léčeno denosumabem. Výsledkem léčby byl vzestup TBS, ale osteoporóza byla přítomna jen u 1 pacienta [31].
Denosumab by tedy mohl být vhodnou alternativou antiresorpční léčby osteoporózy u transplantovaných osob, u nichž jsou bisfosfonáty kontraindikovány, zejména pro sníženou renální funkci. Je však stále potřeba dalších studií k ozřejmění vlivu léčby denosumabem na výskyt fraktur a eventuálně TBS.
Received | Doručeno do redakce | Doručené do redakcie 14. 11. 2019
Accepted | Přijato po recenzi | Prijaté po recenzii 30. 1. 2020
MUDr. Jana Brunová, CSc.
Sources
- Anastasilakis AD, Tsouri E, Makras P et al. Bone disease following solid organ transplantation: A narrative review and recommendation for management from The European Calcified Tissue Society. Bone 2019; 127: 401–418. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1016/j.bone.2019.07.006>.
- Kulak CA, Borba VZ, Kulak J et al. Bone disease after transplantation: osteoporosis and fracture risk. Arq Bras Endocrinol Metabol 2014; 58(5): 484–492. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1590/0004–2730000003343>.
- Kulak CA, Borba VZ, Kulak J, jr, et al. Post-transplantation osteoporosis. Arq Bras Endocrinol Metabol 2010; 54(2): 143-149.Dostupné z DOI: <https://doi.org/10.1590/S0004-27302010000200009>.
- Alis G, Alis M, Erturk T et al. Evaluation of bone disease in kidney transplant recipients. Transplant Proc 2017; 49(3): 509–511. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1016/j.transproceed.2017.01.040>.
- Krol CG, Dekkers OM, Kroon HM et al. No association between BMD and prevalent vertebral fractures in liver transplant recipients at time of screening before transplantation. J Clin Endocrinol Metab 2014; 99(10): 3677–3685. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1210/jc.2014–1469>.
- Early C, Stuckey L, Tischer S. Osteoporosis in the adult solid organ transplant population: underlying mechanism and available treatment options. Osteoporosis Int 2016; 27(4): 1425–1440. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1007/s00198–015–3367–8>.
- Kratochvilova S, Brunova J, Wohl P et al. Retrospective Analysis of Bone Metabolism in Patients on Waiting List for Simultaneous Pancreas-Kidney Transplantation. J Diabetes Res 2019; 2019: 5143021. Dostupné z DOI: <http://doi.org/10.1155/2019/5143021
- Nikkel LE, Hollenbeak CS, Fox EJ et al. Risk of fractures after renal transplantation in the United States. Transplantation 2009; 87(12): 1846–1851. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1097/TP.0b013e3181a6bbda>.
- Lan G-b, Xie X-b, Peng L-k et al. Current status of research on osteoporosis after solid organ transplantation: Pathogenesis and management. Biomed Res Int 2015; 2015:413169. Dostupné z DOI: <http://doi.org/10.1155/2015/413169>.
- Butin S, Griffoul I, Espitalier F et al. High incidence of vertebral osteoporotic fractures within the first year after liver transplantation. Clin Exp Rheumatol 2017; 35(6): 913–918.
- Kantalar-Zadeh K, Molnar MZ, Kovesdy CP et al. Management of mineral and bone disorders after kidney transplantation. Curr Opin Nephrol Hypertens 2012; 21(4): 389–403. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1097/MNH.0b013e3283546ee0>.
- Gosmanova EO, Gosmanov AR. Osteoporosis in patients with diabetes after kidney transplantation. Rev Endocr Metab Disord 2017; 18(1): 97–106. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1007/s11154–016–9397–5>.
- Corey RL, Whitaker MD, Crowell MD et al. Vitamin D deficiency, parathyroid hormone level, and bone disease among patients with end- stage liver disease and normal serum creatinine awaiting liver transplantation. Clin Transpl 2014; 28(5): 579–584. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1111/ctr.12351>.
- Gregorini M, Sileno G, Pattonieri EF et al. Understanding bone damage after kidney transplantation: A retrospective monocentric cross sectional analysis. Transpl Proc 2017; 49(4): 650–657. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1016/j.transproceed.2017.02.023>.
- Damasiewitz MJ, Ebeling PR. Management of mineral and bone disorders in renal transplant recipients. Nephrology (Carlton) 2017; 22(Suppl 2): 65–69. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1111/nep.13028>.
- Ebeling PR. Approach to the patient with transplantation-related bone loss. J Clin Endocrinol Metab 2009; 94(5): 1483–1490. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1210/jc.2009–0205>.
- Rocha A, Martins L, Malheiro J et al. Changes in bone mineral density following long-term simultaneous pankreas-kidney transplantation. J Bone Miner Metab 2016; 34(2): 209–215. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1007/s00774–015–0657–3>.
- Krol CG, Dekkers OM, Kroon HM et al. Longitudinal changes in BMD and fracture risk in orthotopic liver transplant recipients not using bone-modifying treatment. J Bone Miner Res 2014; 29(8): 1763–1769. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1002/jbmr.2214>.
- Hardy RS, Zhou H, Seibel HJ et al. Glucocorticoids and bone consequences of endogenous and exogenous excess and replacement therapy. Endokr Rev 2018; 39(5): 519–548. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1210/er.2018–00097>.
- Perrin P, Caillard D, Javier RM et al. Persistent hyperparathyroidism is a major risk factor for fractures in the 5 years after kidney transplantation. Am J Transpl 2013; 13(10): 2653–2663. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1111/ajt.12425>.
- Naylor KL, Lix LM, Hans D et al. Trabecular bone score in kidney transplant recipients. Osteoporos Int 2016; 27(3): 1115–1121. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1007/s00198–015–3424–3>.
- Chandran M, Hao Y, Kwee AK et al. Addressing bone quality and bone density after renal transplantation: A prospective evaluation of the evolution of trabecular bone score and bone mineral density over the first 5 years following renal transplantation in Asian patients. Clin Transplant 2019; 33(10): e13671. Dostupné z DOI: <http://doi.org/10.1111/ctr.13671>.
- Brunova J, Kratochvilova S, Stepankova J. Osteoporosis therapy with denosumab in organ transplant recipients. Front Endocrinol (Lausanne) 2018; 9: 162. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.3389/fendo.2018.00162>.
- Stein EM, Ortiz D,Ji Z et al. Prevention of fractures after solid organ transplantation: a meta-analysis. J Clin Endocrinol Metab 2011; 96(11): 3457–3465. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1210/jc.2011–1448>.
- Kan SL, Ning GZ, Chen LX et al. Efficacy and safety of bisphosphonates for low bone mineral density after kidney transplantation: a meta-analysis. Medicine (Baltimore) 2016; 95(5): e2679. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1097/MD.0000000000002679>.
- Khan A, Morrison A, Cheung A et al. Osteonecrosis of the jaw (ONJ): diagnosis and management in 2015. Osteoporosis Int 2016; 27(3): 853–859. Dostupné z DOI: <http://doi.org/10.1007/s00198–015–3335–3>.
- Kasturi KS, Chennareddygari S, Mummadi RR. Effect of bisfosfonates on bone mineral density on bone density in liver transplant patients: a meta-analysis and systemic review on randomized controlled trials. Transpl Int 2010; 23(2): 200–207. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1111/j.1432–2277.2009.00976.x>.
- Cejka D, Benesch T, Krestan C et al. Effect of teriparatide on early bone loss after kidney transplantation. Am J Transpl 2008; 8(9): 1864–1870. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1111/j.1600–6143.2008.02327.x>.
- Papapoulos S, Lippuner K, Roux C et al. The effect of 8 or 5 years of denosumab treatment in postmenopausal women with osteoporosis: results from the FREEDOM extension study. Osteoporos Int 2015; 26(12): 2773–2783. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1007/s00198–015–3234–7>.
- Bonani M, Meyer U, Frey D et al. Effect of denosumab on peripheral compartment bone density, microarchitecture and extimated bone strength in de novo kidney transplant recipients. Kidney Blood Press Res 2016; 41(5): 614–622. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1159/000447930>.
- Bonani M, Frey D, Graf N et al. Effect of denosumab on trabecular bone score in de novo kidney transplant recipients. Nephrol Dial Transplant 2019; 34(10): 1773–1780. Dostupné z DOI: <http://dx.doi.org/10.1093/ndt/gfy411>.
Labels
Clinical biochemistry Paediatric gynaecology Paediatric radiology Paediatric rheumatology Endocrinology Gynaecology and obstetrics Internal medicine Orthopaedics General practitioner for adults Radiodiagnostics Rehabilitation Rheumatology TraumatologyArticle was published in
Clinical Osteology
![Issue 4](https://www.prolekare.cz/media/cache/resolve/journal_issue/media/image/a83a08e32dcfafd49e9132cb2b2e5b5d.jpeg)
2019 Issue 4
Most read in this issue
- Calciphylaxis as a multidisciplinary problem: important information (not only) for clinical osteologists and case reports
- Densitometry in patients with chronic kidney disease
- Background theses for the formulation of guidelines on diagnosis and therapy metabolic bone disease as a part of CKD-MBD, with specific focus on low mineral bone content in DXA examination
- Bone disease in patients after organ transplantation