XXIV. Hematoonkologie
Published in:
Klin Onkol 2021; 34(Supplementum 2): 85-87
Category:
XXIV/ 18. CAR-T LYMFOCYTY V LÉČBĚ HEMATOLOGICKÝCH MALIGNIT – PRAKTICKÉ ZKUŠENOSTI
FOLBER F.
Interní hematologická a onkologická klinika LF MU a FN Brno
Autologní T lymfocyty s chimérickým antigenním receptorem (CAR-T) představují novou naději pro pacienty s dosud obtížně léčitelnými nebo zcela nevyléčitelnými malignitami. V současné době jsou registrovány tři preparáty pro léčbu 3. linie ně kte rých nonhodgkinských B-lymfomů (axikabtagen ciloleucel, brexukabtagen autoleucel a tisagenlekleucel) a akutní B-lymfoblastické leukemie dětí a mladých dospělých (tisagenlekleucel). V ČR je pro léčbu pomocí těchto přípravků certifikováno již několik center, přičemž pouze naše pracoviště disponuje všemi třemi. Ve sdělení budou uvedeny zkušenosti z reálné praxe, zejména celý proces léčby, její účinnost a specifické nežádoucí účinky. V blízké době můžeme čekat registraci dalších preparátů pro pacienty s lymfomy a mnohočetným myelomem. Zmíněny budou také zkoumané aplikace v solidní onkologii.
XXIV/ 234. PSEUDOHYPERFOSFATEMIE U PACIENTA S MNOHOČETNÝM MYELOMEM
ČERMÁKOVÁ Z.1, GOTTWALDOVÁ J.1, TOMANOVÁ J.2, ADAM Z.3, VACULOVIČ T.4
1Oddělení laboratorní medicíny, MOÚ Brno, 2Oddělení klinické biochemie, FN Brno, 3Interní hematologická a onkologická klinika LF MU a FN Brno, 4PřF MU, Brno
Východiska: Pseudohyperfosfatemie u pacientů s mnohočetným myelomem je fenomén, který je v literatuře popisován. Jako příčina se uvádí analytická interference při stanovení fosfátů nebo vznik vazby fosfátů s monoklonálním proteinem. U pacienta s mnohočetným myelomem typu IgG kappa vzniklo podezření na pseudohyperfosfatemii (fosfáty > 3 mmol/ l, bez renálního postižení, PTH a vitamin D v normě). Naším cílem bylo prokázat, že se jedná o pseudohyperfosfatemii a určit její původ. Metody: Anorganické fosfáty byly měřeny rutinní molybdenátovou metodou v séru. Byla provedena simulace průběhu měření ve zkumavkách, dle metodického listu pro analyzátor v desetinásobném objemu. Retrospektivně byly vyhodnoceny detailní záznamy měření z analyzátoru. Další měření fosfátu bylo provedeno po deproteinaci séra kyselinou sulfosalicylovou. Způsob deproteinace byl ověřen na 20 kontrolních vzorcích. Fosfáty a monoklonální imunoglobulin byly sledovány v průběhu léčby pacienta. Dále bylo provedeno stanovení celkového fosforu ve směsném vzorku séra pacienta před a po deproteinaci metodou hmotnostní spektrometrie. Stejným postupem i metodou bylo vyšetřeno 10 kontrolních vzorků. Výsledky: Koncentrace fosfátů v séru pacienta byla v séru 3,38 mmol/ l). Při manuálním provedení reakce došlo ke vzniku zákalu, což se shoduje s neobvyklým zvyšováním absorbance na detailním záznamu analyzátoru. Po deproteinaci byla hodnota fosfátu 1,17 mmol/ l. Na 20 kontrolních vzorcích (bez přítomnosti monoklonálního proteinu) jsme ověřili způsob deproteinace. Korelační koeficient mezi koncentracemi fosfátu a monoklonálního proteinu v průběhu léčby pacienta byl R2 = 0,8948. Hodnoty celkového fosforu ve směsném vzorku pacienta byly 3,60 mmol/ l před a 1,20 mmol/ l po deproteinaci a shodovaly se s mediány hodnot pro kontrolní skupinu (3,40; 95% IS: 3,01–4,12 mmol/ l před a 1,01; 95% IS: 0,79–1,28 mmol/ l po deproteinaci). Závěr: U pacienta jsme potvrdili výskyt pseudohyperfosfatemie. Dle výrazného rozdílu v koncentraci fosfátů v séru před a po deproteinaci společně s normální hodnotou celkového fosforu usuzujeme, že se jedná o interferenci analytickou. Vzhledem k narůstajícímu počtu pacientů s mnohočetným myelomem je třeba myslet na možné interference a vzorky individuálně zpracovat.
XXIV/ 258. ALOGENNÍ TRANSPLANTACE U AKUTNÍ MYELOIDNÍ LEUKEMIE – ZKUŠENOSTI CENTRA
KUPSA T.1, VANĚK J.1, VÍŠEK B.2, LÁNSKÁ M.2, ZAVŘELOVÁ A.2, JEBAVÝ L.1, RADOCHA J.2, HORÁČEK J.1, ŽÁK P.2
1Fakulta vojenského zdravotnictví, UO, Brno, 2IV. interní hematologická klinika, LFHK UK a FN Hradec Králové
Východiska: Pacienti s akutní myeloidní leukemií (AML) středního a vysokého rizika jsou indikování k alogenní transplantaci krvetvorných buněk v případě dostupnosti vhodného dárce a absence závažných komorbidit. Pro tyto nemocné jde o zatím nejlepší možnost konsolidační léčby, která prodlužuje trvání remise onemocnění i celkové přežití, ale je spojena s významnou morbiditou i mortalitou. Naším cílem bylo při retrospektivní analýze souboru nemocných identifikovat jedince, kteří profitovali z intenzifikace léčby. Metodika: Analyzovali jsme soubor 80 pacientů s AML diagnostikovanou v období let 2010– 2016. Všichni nemocní byli léčeni indukční chemoterapií „3 + 7“ následovanou konsolidační terapií zahrnující alogenní transplantaci krvetvorných buněk u 57 jedinců (71 %), nebo pouze chemoterapii. Všichni přežívající pacienti byli sledování nejméně dva roky od diagnózy AML. V léčbě těchto nemocných nebyly používány FLT3 inhibitory. Výsledky: U 55 nemocných (69 %) bylo indukční chemoterapií dosaženo kompletní remise AML. Celkové přežití v souboru bylo ovlivněno hematologickým relapsem (p < 0,001), vysokým cytogenetickým rizikem (p = 0,001) a věkem nad 65 let (p = 0,033). Pacienti, u kterých se v období dvou let od diagnózy nerozvinul relaps AML, měli nízké riziko relapsu a delší celkové přežití (p < 0,001). Alogenně transplantovaní nemocní byli mladší (p = 0,009) a měli delší celkové přežití (p = 0,010). Selhání indukční terapie u nemocných s nízkým a středním rizikem AML (8/ 47, 17 %) nebylo spojeno s horším celkovým přežitím. U nemocných s vysokým rizikem AML došlo k selhání indukční terapie u 52 % případů. Medián přežití byl v této kohortě nemocných 6,7 měsíce, resp. 12 měsíců u 8 alogenně transplantovaných jedinců. Závěr: U nemocných s AML nízkého a středního rizika lze rezistenci k indukční chemoterapii překonat alogenní transplantací krvetvorby. Významná část nemocných s AML vysokého rizika je k indukční terapii rezistentní. U těchto nemocných je účinnost alogenní transplantace krvetvorby značně limitovaná a jejich celkové přežití je krátké. Tito nemocní by jistě profitovali z inovativních léčebných postupů.
Práce byla podpořena z MO ČR – DZRO 1011 (FVZ UO).
XXIV/ 259. SÉROVÉ HLADINY INTERLEUKINU-8 A INTERLEUKINU-GAMA SOUVISÍ S LÉČEBNOU ODPOVĚDÍ NA AZACYTIDIN U NEMOCNÝCH S MYELODYSPLASTICKÝM SYNDROMEM VYSOKÉHO RIZIKA
KUPSA T.1,2, HORÁČEK J.1,2, BĚLOHLÁVKOVÁ P.2, JEBAVÝ L.1,2, ŽÁK P.2
1Fakulta vojenského zdravotnictví, UO, Brno, 2IV. interní hematologická klinika LFHK UK a FN Hradec Králové
Východiska: Léčebné možnosti u myelodysplastického syndromu (MDS) vysokého rizika jsou omezené. Kurativním přístupem je alogenní transplantace krvetvorných buněk. Tato léčba je dostupná mladším nemocným bez závažných komorbidit. Základním lékem tak zůstává hypometylační látka azacytidin. Zjišťovali jsme, zda lze využít sérových hladin vybraných cytokinů jako prognostických markerů u nemocných s MDS léčených azacytidinem. Metodika: Hodnotili jsme sérové hladiny 16 analytů na souboru 32 pacientů ve věku 71,2 ± 3,1 roku, medián 72 let. Vzorky séra byly odebrány před zahájením léčby. Měřili jsme hladiny interleukinů IL-1α, IL-1β, IL-2, IL-4, IL-6, IL-8, IL-10, epidermal growth factor, interferon-γ, monocyte chemotactic protein-1, tumor necrosis factor-α, vascular endothelial growth factor, solubilní receptor α pro IL-2, solubilní receptor pro IL-6 a solubilní receptory pro TNF typu I a II. Analyty byly stanoveny metodou proteinového biočipu na analyzátoru Evidence Investigator (Randox). U všech nemocných odpovídalo IPSS skóre vyššímu střednímu nebo vysokému riziku. Nemocní byli také skórování podle revidovaného IPSS (IPSS-R). IPSS-R vysoké nebo velmi vysoké bylo u 26 nemocných. V 6 případech odpovídalo IPSS-R střednímu riziku. Nemocní byli léčeni azacytidinem v dávce 75 mg/ m2 v 7 následujících pracovních dnech cyklu o délce 4 týdny, s možností redukce dávky pro závažné cytopenie nebo infekce. Hodnotili jsme časnou léčebnou odpověď po 6 cyklech léčby a celkové přežití. Pouze 4 nemocní v tomto souboru podstoupili alogenní transplantaci krvetvorných buněk, u nich byl azacytidin aplikován před transplantací. Výsledky: Riziková kategorie dle IPSS ani IPSS-R nesouvisela s hladinami měřených analytů. Hodnocením časné léčebné odpovědi na azacytidin jsme identifikovali 8 nemocných (25 %) s časnou progresí MDS při léčbě. Tito nemocní měli vyšší hladiny IL-8 (167,09 ± 139,18 vs. 44,24 ± 38,17 pg/ ml, p = 0,0125) a interferonu-γ (2,53 ± 3,33 vs. 0,52 ± 0,30 pg/ ml, p = 0,0303). V souboru bylo 7 nemocných přežívajících déle než 18 měsíců. Tito nemocní měli nižší hladiny IL-1α (0,15 ± 0,07 vs. 0,28 ± 0,19 pg/ ml, p = 0,0431). V této skupině byli více zastoupeni jedinci se středním rizikem dle IPSS-R (p = 0,0122) v porovnání s ostatními nemocnými z této kohorty. Závěr: Odhad prognózy u MDS vysokého rizika dle IPSS a IPSS-R není zcela přesný. V této skupině souvisely vyšší hladiny IL-8 a Interferonu-γ s časným selháním léčby azacytidinem. Střední riziko dle IPSS-R a nižší hladiny IL-1α byly prediktory delšího celkového přežití.
Práce byla podpořena z MO ČR–DZRO 1011 (FVZ).
XXIV/ 260. SÉROVÉ HLADINY VYBRANÝCH CYTOKINOVÝCH RECEPTORŮ U AKUTNÍ LYMFOBLASTICKÉ LEUKEMIE DOSPĚLÝCH: SOLUBILNÍ RECEPTOR PRO INTERLEUKIN-2 KORELUJE S BCR/ ABL POZITIVITOU
HORÁČEK J.1,2, KUPSA T.1,2, VANĚK J.1, JEBAVÝ L.1,2, ŽÁK P.2
1Fakulta vojenského zdravotnictví, UO, Brno, 2IV. interní hematologická klinika LFHK UK a FN Hradec Králové
Východiska: Cytokiny jsou důležitou součástí nádorového mikroprostředí. V ně kte rých studiích byl popsán diagnostický a/ nebo prognostický význam cytokinů u akutních leukemií a dalších hematologických malignit. Cílem studie bylo vyhodnocení sérových hladin vybraných cytokinů u akutní B-lymfoblastické leukemie (B-ALL) při diagnóze a v kompletní remisi (CR), a jejich souvislost s prognostickými faktory, přežitím bez relapsu (RFS) a celkovým přežitím (OS). Soubor pacientů a metody: Do studie bylo zařazeno 42 pacientů s nově diagnostikovanou B-ALL (medián věku 49, rozmezí 19–75 let; 28 mužů, 14 žen; 19 BCR/ ABL pozitivních). Byla použita Cytokine IV Array (Randox) obsahující následující analyty: solubilní receptor α pro IL-2 (sIL-2Rα), solubilní receptor pro IL-6 (sIL-6R), solubilní receptor pro TNF-α typu I a II (sTNFR-1, sTNFR-2) a matrix metaloproteináza-9 (MMP-9). Všechny analyty byly měřeny pomocí biočipového technologie na analyzátoru Evidence Investigator při diagnóze a při dosažení CR. Byly hodnoceny korelace mezi cytokiny, uznávanými prognostickými faktory (věk, počet leukocytů, imunofenotyp, BCR/ ABL pozitivita, nedosažení CR indukční léčbou), RFS a OS. Statistické hodnocení bylo provedeno profesionálním statistikem pomocí softwaru R 3.5.3 (R Core Team 2019). Hodnoty pravděpodobnosti (p < 0,05) po korekci na vícenásobné testování byly považovány za statisticky významné. Výsledky: Při diagnóze B-ALL byly ve srovnání s CR zjištěny významně vyšší hladiny sIL-2Rα, sIL-6R, sTNFR-1, sTNFR-2 a nižší hladiny MMP-9 (p < 0,001 ve všech případech). V CR sIL-2Rα koreloval se sIL-6R, sTNFR-1, TNFR-2 (p < 0,001) a sIL-6R koreloval se sTNFR-2 (p < 0,001). BCR/ ABL pozitivní pacienti měli při diagnóze vyšší hladiny sIL-2Rα (r = 0,484; p = 0,014). V naší kohortě bylo CR po jednom cyklu indukční terapie dosaženo u 88 % pacientů, 1letý RFS byl 74 % a 1letý OS 86 %. Sérové hladiny hodnocených cytokinů nekorelovaly s dosažením CR po jednom cyklu indukční terapie, RFS nebo OS. Závěr: Sérové hladiny všech hodnocených cytokinů jsou významně alterované u nově diagnostikované B-ALL a odráží aktivitu onemocnění. Byla zjištěna statisticky významná korelace mezi BCR/ ABL pozitivitou a hladinami sIL-2Rα při diagnóze. Zatím jsme nenalezli významné korelace s odpovědí na první indukční terapii, RFS nebo OS. Budou potřebné další studie s větším spektrem cytokinů a delším sledováním.
Podpořeno z MO ČR – DZRO 1011 (FVZ UO) a MZ ČR – RVO 00179906 (FN HK).
XXIV/ 261. ANALÝZA MIKROPROSTŘEDÍ KOSTNÍ DŘENĚ POMOCÍ EXOZOMÁLNÍCH MIKRORNA U MNOHOČETNÉHO MYELOMU, EXTRAMEDULÁRNÍHO ONEMOCNĚNÍ A PLAZMOCELULÁRNÍ LEUKEMIE
GREGOROVÁ J.1, ŽÁRSKÁ M.1, VLACHOVÁ M.1, RADOVÁ L.2, ALMÁŠI M.3, ŠTORK M.4, POUR L.4, ŠEVČÍKOVÁ S.5
1MU, Brno, 2CEITEC, MU, Brno, 3Ústav patologické fyziologie, LF MU a FN Brno, 4Interní hematologická a onkologická klinika LF MU a FN Brno, 5Ústav patologické fyziologie, LF MU, Brno
Východiska: MikroRNA (miRNA) jsou krátké, nekódující molekuly RNA, které se podílejí na mnoha fyziologických, ale i patologických procesech. Mnohočetný myelom (MM) je druhé nejčastější hematoonkologické onemocnění plazmatických buněk (PC). Přežití pacientů je negativně ovlivněno tzv. extramedulárním onemocněním (EM), které je způsobeno ztrátou závislosti PC na mikroprostředí kostní dřeně a jejich vycestováním mimo kostní dřeň. Plazmocelulární leukemie (PCL) je vzácná, ale agresivní forma monoklonálních gamapatií. PCL je nejčastěji definována přítomností > 20 % cirkulujících plazmatických buněk v periferní krvi. Exozomy jsou malé membránové vezikuly, které jsou aktivně vylučovány různými typy buněk za účelem mezibuněčné komunikace. Komunikace je zprostředkována přítomností proteinů, DNA a RNA obsažených uvnitř vezikul. Význam exozomálních miRNA v patogenezi MM byl prokázán několika studiemi. Předpokládáme, že se podílejí i na rozvoji EM. Cílem této práce byla analýza dysregulace miRNA u EM onemocnění ve srovnání s MM. Cíle: Cílem této práce bylo analyzovat expresi exozomálních mikroRNA (miRNA) v plazmě kostní dřeně u pacientů s mnohočetným myelomem (MM), extramedulárním onemocněním (EMD) a plazmocelulární leukemií (PCL). Závěr: Tato studie prokázala, že existují rozdílně exprimované exozomální miRNA mezi MM, EMD a PCL pacienty. Tyto miRNA mohou podporovat maligní změny v mikroprostředí kostní dřeně a napomáhat tak růstu a invazivitě EMD a PCL buněk. V explorativní fázi bylo celkově osekvenováno 1128 miRNA, přičemž do následné analýzy bylo vzato 222 miRNA s minimálně jedním readem na milion v alespoň osmi vzorcích. Analýza prokázala šest odlišně exprimovaných miRNA (p < 0,095) mezi třemi skupinami pacientů. Všechny tyto miRNA byly použity ve validační fázi studie. Validační fáze je v současné době analyzována.
Tato práce byla podpořena grantem MZ ČR AZV 18-003-00203.
Labels
Paediatric clinical oncology Surgery Clinical oncologyArticle was published in
Clinical Oncology
2021 Issue Supplementum 2
Most read in this issue
- XVI. Nádory slinivky, jater a žlučových cest
- VII. Nežádoucí účinky protinádorové léčby
- XV. Nádory tlustého střeva a konečníku
- XXII. Neuroendokrinní a endokrinní nádory