Anestezie v Rakousko‑Uhersku během I. světové války a po vzniku samostatného československého státu. Část 5 – Celková anestezie II: průběh a komplikace

Overview

Autoři představují komentovanou část učebnice chirurgie z roku 1921, jejíž první vydání jako učební text je z roku 1917. Úvodní část této historické publikace se věnuje anesteziologii a překvapuje svým rozsahem. Předkládaný text byl vzhledem ke svému rozsahu rozdělen do 4 částí (Úvod, Místní anestezie, Intravenózní regionální anestezie a neuroaxiální blokády, Celková anestezie I), které již byly publikovány v tomto časopise v r. 2017–2018. Po získání zbylé části textu nyní publikujeme poslední část věnovanou samotné technice provádění anestezie a řešení komplikací včetně resuscitace. Původní text je doprovázen komentářem, který ho uvádí do historického kontextu s tehdejším vývojem oboru anesteziologie a popisuje okolnosti vzniku jednotlivých postupů. Učebnice byla poplatná německé a vídeňské škole.

Klíčová slova:

historie – celková anestezie – místní anestezie – I. světová válka – výuka

Úvod

V roce 1917 vydal Spolek českých mediků výtah či výběr přednášek z chirurgie pro studenty, kteří se vzhledem k vojenské službě nemohli účastnit řádné výuky [1] (obr. 1). V obecné části je na prvém místě zařazena kapitola věnovaná anestezii. Zatímco jednotlivé části týkající se studia medicíny a vojenské služby za 1. světové války, technik místní a neuroaxiální anestezie, přípravy pacienta k anestezii a používané látky byly publikovány již dříve [2–5], poslední část je z technických důvodů vydána až nyní.

Průběh a komplikace celkové anestezie

Éter přes řadu nepříjemných vedlejších účinků měl oproti chloroformu řadu výhod. Byl relativně bezpečný díky tomu, že měl poměrně dobře vyjádřená jednotlivá stádia anestezie a včas se dalo předejít předávkování. Klasifikace éterové anestezie do jednotlivých stupňů se tradičně spojuje s Dr. Arthurem Guedelem, který byl jako lékař armády Spojených států zodpovědný za používání éteru paramediky v době I. světové války a potřeboval jim dát bezpečný návod pro podávání anestezie. Publikoval svou práci o 4 stupních éterové anestezie v r. 1920 a později v učebnici v r. 1937 [6]. Jak dokumentuje námi komentovaná učebnice (obr. 2 a 3), není to přesné. Za první klasifikaci hloubky anestezie se považuje dopis F. Plomleye v časopisu Lancet (1847), který rozeznával 3 stádia. Popis pěti stupňů anestezie (pátý stupeň je zástava oběhu) publikoval britský lékař Dr. John Snow v r. 1847 [7], tj. obě publikace vyšly záhy po objevu éterové narkózy W. T. G. Mortonem 16. 10. 1846 v USA. Další výhoda éteru jsou jeho sympatomimetické účinky a zejména analgetický efekt, který nastává dříve, než ztráta vědomí. Popsaná metoda je připisována německému průkopníkovi technik inhalační anestezie Paulu Sudeckovi (1866–1945) [8].

Monitorace pacientů byla velmi primitivní. Přesto, že americký chirurg Harvey Cushing (1869–1930) navrhoval měření krevního tlaku a pulsu již v r. 1903, metoda nebyla obecně přijímána a anesteziologické záznamy vznikaly v Evropě až ve 20. letech. Cyanóza byla pravděpodobně častá [8, 9].

Tracheotomii provedl Friedrich Trendelenburg již v r. 1869. Tracheální intubace byla známa od r. 1878, kdy tuto metodu oceňoval skotský chirurg William MacEwen a v německy hovořících zemích metodu Franz Kuhn v r. 1911. Metoda se však příliš nerozšířila, snad i díky odmítavému stanovisku významného chirurga Ferdinanda Sauerbrucha, který považoval řízenou ventilaci přerušovaným přetlakem za nefyziologickou, a tím pádem škodlivou [8]. Heistrův rozvěrač uvedený v učebnici se používá dosud (obr. 4).

První použitelný laryngoskop vyvinul berlínský ORL lékař Alfred Kirstein již v r. 1895 a nazval ho autoskop. Jeho cílem však byla vizualizace laryngu, nikoliv tracheální intubace. Pokud se intubace používala, bylo to pro anestezii vzácně a prováděla se zaváděním po prstu v topické anestezii kokainem (techniku znovu popsal Kuhn v r. 1910). Již v r. 1905 Kuhn publikoval orofaryngeální vzduchovod s nafukovací manžetou – předchůdce COPY a laryngeální masky používané o tři čtvrtě století později. Na rozdíl od Schimmelbuschovy a Witzellovy techniky kapání éteru otevřeným způsobem, Kuhn používal dobře těsnící masku a podnikal první experimenty s pohlcovačem oxidu uhličitého [8].

Mnichovský inženýr Karl von Linde vyrobil tekutý kyslík v r. 1895. Skladování a distribuce jsou úzce spojeny s Heinrichem (1847–1917) a jeho synem Bernhardem (1870–1928) Drägerovými, kteří založili společnost Dräger v německém Lübecku [8].

Metody umělého dýchání byly známy už dlouho, dýchání z úst do úst bylo publikováno již v 18. století například vrchním chirurgem Napoleonovy armády D. J. Larreyem, či britským chirurgem Williamem Tossachem, který tímto způsobem úspěšně zachránil horníka Jamese Blaira, který se udusil kouřem v uhelném dole v r. 1732 [10, 11]. Metoda byla opuštěna po objevu kyslíku a oxidu uhličitého z obav před vzduchem vydechovaným zachraňovaným. Používaly se tak nepřímé metody umělého dýchání: popsaná Howardova z r. 1869 (Benjamin Howard, profesor chirurgie v New Yorku [10, 13]), či Silvestrova (Henry Robert Silvester, lékař londýnské Kings’s College) z r. 1858 [10, 12, 14]. Faradizace, která je v učebnici zmíněna (obr. 5), je pojmenována podle anglického chemika a fyzika Michaela Faradaye, který objevil v r. 1831, že změny proudu v jedné cívce generují změny napětí v druhé cívce. Působení střídavého proudu a vyvolávání stimulace tkání se nazvalo faradizace. Hlavním průkopníkem metody byl Guillaume Duchenne, který využíval intermitentní impulzy a stimulace nervů k výzkumu, diagnostice a terapii některých chorob [15, 16]. Jako doplněk k metodě umělého dýchání byla používána již v druhé polovině 19. století. Protože hlava byla obvykle stočena doleva, stimuloval se pravý frenický nerv. Jedna elektroda byla na krku, druhá elektroda se přikládala na 6. mezižebří [15].

Při zástavě oběhu způsobené excitací při příliš mělké anestezii chloroformem bylo jen málo možností resuscitace. První použití zevní masáže srdeční je připisováno Friedrichu Maassovi z německého Göttingemu, který v r. 1892 popsal 2 případy úspěšné zevní masáže srdeční při „chloroformové synkopě“ u dvou dětských pacientů (první resuscitace trvala hodinu bez umělého dýchání, chlapec byl 9–10 dní zcela „stupidní“, pak ale došlo k plnému zotavení) [17]. Jeho článek však zcela zapadnul a ke znovuobjevení metody došlo až v r. 1960 (William Bennett Kouwenhoven, Guy Knickerbocker a James Jude). Další metoda, Schüllerova, byla publikována v Německu v r. 1879, více se o autorovi nepodařilo zjistit. Přímou srdeční masáž použil opět při zástavě oběhu během anestezie Kristian Igelsrud v r. 1901 [10]. Ta však nebyla vždy možná, a tak se používaly popsané metody stimulační. Při již zmíněné smrti Hannah Geenerové to byla taktilní metoda, pouštění žilou, podání brandy do úst [18]. Na začátku 20. století se používala stimulancia chemická: strychnin, kafrový olej (obr. 5, 6).

Mezi podivné a z dnešního pohledu obsoletní metody patřilo i subkutánní podávání infuzního roztoku, které zažil ještě jeden z autorů článku (J. M.) na „klinickém kolečku“ na nejmenované interní klinice v Praze a autorka (O. G.) u dehydratované pacientky na psychiatrickém pracovišti v Brně v roce 1982. Učebnice chirurgie z roku 1921 však již zmiňuje i intravenózní infuze. Na chirurgických pracovištích po operaci a celkové anestezii byli pacienti ještě s přítomnou poruchou vědomí odváženi na lůžko, kde byli ponecháni ke kontrole paramediky, přičemž kvalita dohledu byla pravděpodobně velmi různá [19].

Anesteziologické přístroje, jak je v textu uvedeno, byly vzácností. Otto Roth, chirurg v Lübecku, prezentoval svůj přístroj na anestezii již v r. 1902 na 31. výročním kongresu německých chirurgů [8]. Kyslík o vysokém tlaku byl vedený přes nádobku s chloroformem. Výhodou bylo to, že byly vidět kapky chloroformu, což usnadňovalo dávkování (50 kapek na 1 g). Rotametry byly známy v r. 1910, ale byly velmi drahé, což ostatně naznačuje i prezentovaná učebnice. Další popis je v textu (obr. 7), skutečný přístroj je na obrázku 8. Gynekolog Bernhard Krönig (1863–1917) z Jeny navrhl v r. 1911 přidat další dávkovač pro éter [8]. Přidáním motoru zajišťujícího pozitivní a negativní tlak kyslíku u dobře těsnící masky umožnil i umělou plicní ventilaci. Po změně na pneumatický pohon vznikl v továrně Dräger anesteziologický přístroj Pulmotor, který se používal až do 60. let 20. století [8].

V doporučení, co dělat v případě smrti během operace a anestezie, kde je uvedena citace dle Lexera, se pravděpodobně jedná o významného německého chirurga prof. Ericha Lexera (1867–1937), který je pokládán za jednoho ze zakladatelů plastické chirurgie [20].

Článek přijat redakcí: 6. 4. 2022;

Cit. zkr: Anest intenziv Med. 2022;33(2):103-108

KORESPONDENČNÍ ADRESA AUTORA :

doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

malekj@fnkv.cz