K článku: Odmítnutí převzetí pacienta z přednemocniční péče cílovým poskytovatelem akutní lůžkové péče

Vážená redakce,

děkuji autorům uvedeného souhrnného článku za otevření této nelehké a mimořádně aktuální problematiky. Jde o chronický a komplexní problém, ve kterém se v praxi střetává řada vlivů, zájmů a okolností, z nichž jen některé je možné ze strany zdravotníků aktivně ovlivnit. Situace s předáváním pacientů je proto často složitá a každý příspěvek k jejímu vyjasnění je vítaný.

V tomto směru tedy autoři odvedli záslužnou práci, kterou je třeba ocenit.

Dovolím si nicméně nesouhlasit s tvrzením autorů, že poskytovatel zdravotní služby může odmítnout přijetí pacienta od zdravotnické záchranné služby (ZZS) z tzv. „kapacitních důvodů“ (str. 234).

Autoři se zde odvolávají na znění § 48 odst. 5 Zákona 372/2011 Sb., O zdravotních službách, podle kterého „poskytovatel (zdravotních služeb) může odmítnout přijetí pacienta do péče, pokud by přijetím tohoto pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení, nebo jeho přijetí brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení...“

Pokud bychom připustili tento výklad, znamenalo by to de facto povinnost záchranné služby transportovat pacienta třeba i stovky kilometrů k poskytovateli, který aktuálně nemá kapacitní problémy a v případě vyčerpání kapacity všech poskytovatelů by se tak ZZS ocitla v neřešitelné situaci. Pokud se ale podíváme přímo do znění zákona, zjistíme, že autoři z jeho citace vypustili malou, ale velmi důležitou část textu. Úplná dikce totiž zní: „Poskytovatel, kterého si pacient zvolil, může odmítnout…“. To, ale i celá další textace daného paragrafu jasně dokladuje, že je zde řešena toliko situace, vyplývající z institutu „svobodné volby lékaře pacientem“. Ten se ovšem na činnost ZZS nevztahuje a jeho použití ve vztahu k (ne)převzetí pacienta od ZZS je tedy nepřípadné.

Navíc úprava v „lex specialis“, kterým je v tomto případě Zákon o ZZS, má vyšší právní sílu než úprava v obecném předpise. Podle ní je cílovým poskytovatelem akutní lůžkové péče „nejblíže dostupný poskytovatel akutní lůžkové péče, který je odborně způsobilý zajistit pokračování poskytování péče pacientovi, odpovídající závažnosti postižení zdraví nebo přímému ohrožení života“, a to bez jakýchkoliv dodatečných podmínek. Klíčová tedy zůstává odborná způsobilost daného zařízení a nikoliv jeho okamžitá kapacita či pracovní zatížení personálu.

Je samozřejmé, že obecně je v zájmu pacienta transportovat jej k takovému poskytovateli, který je plynulou návaznost péče schopen bez problémů zajistit. V tomto směru zcela souhlasím se závěrem autorů, že nejvýhodnější je vždy najít společný konsenzus mezi ZZS a cílovou nemocnicí, resp. směrovat pacienta k takovému poskytovateli, který v daném čase kapacitní problémy nemá. Pokud je takové řešení schůdné a rozdíl v dosažitelnosti není zásadní, profitují z případného přesměrování všichni zúčastnění. Ovšem v případě, že se takový konsenzus najít nedaří (např. všechna reálně dostupná odborně způsobilá zdravotnická zařízení deklarují kapacitní problémy), nezbývá, než pacienta transportovat do nejbližšího odborně způsobilého zdravotnického zařízení. Právě to je, podle mého soudu, povinno pacienta převzít vždy a pokračování péče (což nutně neznamená přijetí pacienta) zajistit, a to bez ohledu na případné kapacitní problémy.

KORESPONDENČNÍ ADRESA AUTORŮ:

MUDr. Ondřej Franěk

ondrej.franek@email.cz

PhDr. David Peřan

david.peran@seznam.cz