Úloha interferonu typu I u autoimunitních a zánětlivých onemocnění

Existující hypotéza, že interferon α (IFNα) hraje ústřední úlohu v patogenezi lupus erythematosus (SLE), byla v nedávných letech několikrát podpořena a klinické studie zabývající se monoklonálními protilátkami proti IFNα u této nemoci právě probíhají. U dalších autoimunitních nemocí charakterizovaných rozsáhlým zánětem a tkáňovou destrukcí je však úloha interferonů typu I méně jasná.

Analýza genové exprese u buněk periferní krve pacientů s revmatoidní artritidou (RA) a roztroušenou sklerózou (RS) prokázala podobný, ale méně intenzivní otisk interferonu (exprese více než 100 interferonem indukovatelných genů), než jak bylo pozorováno u pacientů se SLE. U obou těchto nemocí je pak přítomnost otisku interferonu asociována se signifikantnější klinickou manifestací choroby. V současnosti pak existují i doklady o pozitivním a protizánětlivém účinku IFNα nejen u myších modelů s artritidou, ale i lokálně v kloubech pacientů s RA. Také u řady pacientů s RS byla prokázána klinická odpověď na rekombinantní IFNα.

Interferon typu I se pravděpodobně podílí na rozvoji autoimunity a progrese onemocnění u řady autoimunitních chorob a nedávné studie u RA a RS napovídají, že kvantifikace aktivity interferonu nebo zacílení genové exprese mohou mít prediktivní charakter pro odpověď na léčbu při využití odlišných tříd terapeutických agens.

Rozsáhlé údaje od pacientů se SLE a nedávno také od myších modelů s lupusem demonstrují spojitost aktivace dráhy interferonu s těžší formou a aktivitou nemoci. Navzdory těmto zjištěním v současné době běžné a akceptované využívání rekombinantního IFNβ, ať už samotného, nebo v kombinaci s ribavirinem, představuje u pacientů s RS záhadu. Vyvstává zde otázka, proč je IFNβ pro pacienty s RS prospěšný, když je interferon typu I u systémových autoimunitních chorob povšechně patogenní.

Podobná otázka může být kladena i u RA, kde byl IFNβ prokázán v synoviálních membránách pacientů s RA a u několika myších modelů zánětlivé artritidy, ale předpokládá se spíše jeho protektivní a protizánětlivý účinek než ten patogenní. Možné vysvětlení těchto otázek zahrnuje následující:

- IFNα a IFNβ mají rozdílné vlastnosti a tím rozdílné účinky na genovou expresi a imunitní systém,

- patofyziologie systémových autoimunitních chorob je podstatně odlišná od patofyziologie autoimunitních chorob charakterizovaných zánětem zacíleným na specifické orgány,

- komplex funkcí IFNα i IFNβ v obraně organismu a imunoregulaci umožňuje oběma interferonům hrát patogenní a protektivní úlohy v závislosti například na místě produkce nebo působení.

Každé z těchto vysvětlení pravděpodobně částečně odpovídá skutečnosti, že interferon typu I přispívá k patogenezi autoimunitních nemocí, ale zároveň může v některých situacích zánět potlačovat.

(pes)

Zdroj: Crow M. K.: Type I interferon in organ-targeted autoimmune and inflammatory diseases. Arthritis Res Ther. 2010; 12 Suppl 1: S5; doi: 10.1186/ar2886