Metaanalýza účinnosti a bezpečnosti adalimumabu, etanerceptu a infliximabu v léčbě revmatoidní artritidy

Cílem léčby pacientů s RA je ochránit funkčnost kloubů, dostat pod kontrolu kloubní postižení a dovést chorobu do remise. Léčbou je minimalizována bolest a udržována kvalita života pacientů. Kompletní remise je však dosaženo pouze v ojedinělých případech. Ačkoliv etiologie revmatoidní artritidy (RA) není známá, jisté je, že důležitou roli v patogenezi tohoto onemocnění hraje TNF-α, prozánětlivý makrofágový cytokin.

A protože TNF-α je hlavním cytokinem zodpovědným za zánětlivý proces, jsou to právě biologické léky působící proti němu, které jsou k léčbě mírných až těžkých forem aktivní RA indikovány. Mezi tyto biologické léky patří také monoklonální protilátky adalimumab, etanercept a infliximab. Americká revmatologická společnost (ACR) vydala k využívání těchto preparátů následující doporučení:

• V časných fázích RA jsou biologika indikována pouze u pacientů s vysokou aktivitou nemoci, kteří nikdy neužívali DMARDs (disease modifying anti-rheumatic drugs).
• Při dlouhodobém průběhu mírných až těžkých forem RA jsou biologika doporučována při selhání léčby metotrexátem či jinými nebiologickými DMARDs.

Účinnost a bezpečnost antiTNF-α již byla prokázána v mnoha klinických studiích. Pokud si však máme vybrat mezi zmíněnými třemi antiTNF-α, je důležité zhodnotit účinnost a bezpečnost u všech. Cestou je pak metaanalýza.

V té následující bylo zahrnuto 21 randomizovaných placebem kontrolovaných studií vybraných z několika databází z let 1995–2008. Z nich osm se týkalo adalimumabu, sedm infliximabu a šest etanerceptu. Celkem tedy bylo 1 524 pacientů s RA léčeno adalimumabem, 1 116 pacientů infliximabem, 1 029 pacientů etanerceptem a 2 834 pacientů dostávalo placebo, a to se současnou léčbou metotrexátem nebo bez ní ve všech skupinách. Ke srovnání účinnosti léčby byla využita kritéria ACR (ACR20, ACR50 a ACR70) a hodnoceny byly rovněž závažné nežádoucí účinky, tedy bezpečnost léčby.

U krátkodobé terapie (12–30 týdnů) prokázal vyšší účinnost etanercept a adalimumab ve srovnání s infliximabem. U dlouhodobé terapie (1–3 roky) byl pak účinnější adalimumab ve srovnání s etanerceptem, zatímco u infliximabu se jeví pokles v účinnosti. Ačkoliv tedy všechny tři preparáty obecně prokázaly vyšší účinnost než placebo, byly rozdíly mezi jednotlivými látkami zastiženy. Nebyly však popsány statisticky signifikantní rozdíly v bezpečnosti mezi jednotlivými preparáty ve srovnání s placebem.

(pes)

Zdroj:

1. Astrid Wiens, Pharmacotherapy 2010; 30 (4): 339–353.