Autoimunitní a zánětlivé choroby a riziko vzniku maligních lymfomů

Několik autoimunitních a chronických zánětlivých chorob je spojeno se zvýšeným rizikem vzniku maligních lymfomů, ačkoliv je výše tohoto rizika rozdílná. Zmíněné choroby zahrnují zejména revmatoidní artritidu (RA), Sjögrenův syndrom, systémový lupus erythematodes, celiakii, dermatitis herpetiformis a chronickou tyreoiditidu. A existují i další nemoci, které jsou, byť nerovnoměrně, s vyšším výskytem lymfomů spojeny. Mezi ně pak patří psoriáza, systémová skleróza a IBD (inflammatory bowel disease).

Poměrně nedávno byl v této oblasti zaznamenán posun – vznikla celá řada studií, které popisují průměrné riziko maligních lymfomů u rozsáhlých skupin pacientů s autoimunními a zánětlivými nemocemi, jiné se zase věnují rozdílům ve výskytu těchto lymfomů u pacientů s odlišnými fenotypickými a léčebnými charakteristikami. Například u pacientů s RA či Sjögrenovým syndromem se prokázala významná souvislost mezi rizikem vzniku lymfomu a tíží choroby.

Maligní lymfomy jsou nesmírně heterogenní skupinou malignit v okolnostech nejen morfologických a klinických charakteristik, ale také etiologických faktorů. Zásadní a kritická úloha lokální chronické antigenní stimulace je dobře dokumentována na lymfomech vznikajících v primárně postižených orgánech. Je tomu tak například u MALT lymfomu (mucosa-associated lymphoid tissue) v příušní žláze u Sjögrenova syndromu nebo u lymfomu z enteropatického typu T-buněk u celiakie.

Na druhou stranu toho víme poměrně málo o mechanismech, které vedou ke vzniku častějších subtypů lymfomů. Klinicky zřejmé autoimunitní nebo zánětlivé choroby nám pomohou vysvětlit vznik pouze malé skupiny maligních lymfomů. Proto je cílem vědců právě poznání mechanismů lymfomageneze, které by mohlo poskytnout vysvětlení u větší skupiny pacientů.

Následující studie zprvu zkoumala epidemiologická data z Medline do roku 2005, posléze byla aktualizována o údaje z let 2006–2008. Co se týče průměrného relativního rizika vzniku lymfomů, bylo téměř dvojnásobné pro pacienty s RA, ale pro pacienty se Sjögrenovým syndromem dokonce až 9–18× vyšší. Mezi těmito dvěma jednotkami pak najdeme 3–6× vyšší riziko u pacientů s celiakií a Hashimotovou tyreoiditidou a 2–10× vyšší riziko u pacientů s herpetiformní dermatitidou.

(pes)

Zdroj:

1. Smedby K. E.: Journal of Internal Medicine 2008; 264: 514–527